The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 8.

LOUIS:

Po chvilce jsem přijel na místo. Bylo to tu zvláštní, tajemné a až mrazivě děsivé. Kdo by se chtěl ženit na tak divným místě? Vystoupil jsem z auta a rozhlédl se kolem sebe, kde se co děje. Své auto jsem nechal zaparkované mezi ostatními, policejními i autem záchranky, a pozoroval dění kolem sebe. Na to, že tu pobíhalo tolik lidí, tak je tu až mrtvý ticho. Bože, Tomlinsone, ty a ten tvůj černý humor! Okřikl jsem se v duchu, protože mi to vlastně ani moc vtipné nepřišlo. Začlenil jsem se do prvního hloučku několika kriminalistů, kteří to tu dokola obcházeli se psy, a snažil se pochytit co nejvíce z toho, o čem tu vášnivě diskutovali. Až pozdě jsem si totiž uvědomil, že to s tímto případem nemá vůbec co do činění a že bude lepší je prostě ignorovat.

Ostatní pokračovali v cestě, ale mě donutil zastavit jeden fakt. Sehnul jsem se k zemi a pozoroval relativně velkou skvrnu krve, která tu ležela naprosto bezdůvodně na kraji lesa. Jak je možný, že si toho ani psi nevšimli? Prohlídl jsem si ji zblízka ze všech stran a pozdě litoval toho, že jsem si z laborky nezval zkumavku a štěteček na patřičné důkazy. Narovnal jsem se. Co s tím budu teď jako dělat? To si do toho mám namočit rukáv nebo co? Možná to ani důkaz není… Pohrával jsem si s několika myšlenkami, až jsem nad tím nakonec jenom mávnul rukou a vydal se k té největší ‚stopě‘. K mrtvému.

„Proč je tu ona?,“ ukázal jsem na druhé bezvládně bílé tělo ženy, která zakrývala toho, kvůli kterému jsem sem vážil takovou cestu. Pohledem jsem střelil k jednomu z doktorů, který postával vedle mě a koukal na ty dva jako na svatý obrázek. „Je mrtvá? Není… Tak proč už dávno není v sanitce?,“ zeptal jsem se znovu, když mi neodpovídal.

„Protože se ještě neprobrala,“ pokrčil klidně rameny, když jsem pohled vrátil k jednomu mrtvě bílému a druhému nezdravě bílému tělu, před kterým ostatní ustupovali a nic s nimi nejspíš ještě nedělali.

„Jak je možný, že jste mohl konstatovat smrt, když jste ještě neudělal patřičné testy?,“ podivil jsem se a propálil ho tvrdým pohledem. „Smrt člověka končí v hlavě. Je potřeba se ujistit, zda jeho mozek ještě neprokazuje známky života…,“ zamumlal jsem několik žvástů, které jsem si ještě pamatoval ze školy a sehnul se k té ženě, která mě momentálně zajímala víc, než mrtvý muž, kterého jsem si přál dostat ještě živého. Chytl jsem ji za studené paže a trošku se polekal při pohledu na ni. Měl jsem skoro pocit, že nedýchá. Když se její hrudník ovšem po chvilce, klidněji jsem se od ni otočil k mrtvému muži. „Budete tady jenom blbě civět, nebo se konečně pustíte do práce?,“ zeptal jsem se ho, když jsem na svých zádech cítil jeho vykulený pohled. Chvíli sice ještě pořádně nevěděl, co má dělat, ale nakonec se též sehnul k Stylesovi a chvějícíma rukama mu zaklonil hlavu, aby zkontroloval průchodnost dýchacích cest. „Člověče, vy to vážně musíte dělat dnes poprvé,“ zavrtěl jsem hlavou a protočil očima. Ten doktor byl tak vynervovaný, že si z mé uštipačné poznámky nedělal vůbec nic.

…………………………………………

Za loket jsem opatrně sebral ležící ženu. Vlastně spíš dívku. Nevypadala na to, že ji je víc, než dvacet let. Proč se, pro Boha, tak brzo chtěla vdát? Nejvíc legrační mi v tuto chvíli asi přišel fakt, že ještě před chvilkou jsem si tuto dívku představoval jako dvaceti tří letou blondýnu, ale podle někoho prý má dokonce dobrou práci. Že by přes něho? Vždyť ta nemůže mít ve svém věku ani vysokou školu, přece!

Naklonil jsem hlavu na stranu a podíval se na její špinavou tvář, přes kterou ji nesmyslně polehávaly silné prameny rudých vlasů. Myslel jsem si, že je bílá jenom v důsledku šoku nebo chladu, ale vypadá to, že tohle je její normální barva pleti. Ne úplně bílá, ale opravdu světlá. Očima jsem rychle přelétl přes její svatební šaty a musel konstatovat, že postavu nemá ale vůbec špatnou. Jenom její model byl tak špatný, že je určitě odepsaný.