The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 20.

BEATRICE:

„Prosím,“ ozval se mi v mobilu po chvilce jeho hlas a já si o maličko klidněji vydechla. Najednou jsem měla totiž aspoň maličkou jistotu, že mi třeba bude schopný pomoct. Všechny myšlenky, které se mi ještě před chvílí motaly kolem něho pouze tehdy, když jsem si chtěla ulevit nebo sprostě zanadávat, mě okamžitě opustily a já v jeho osobě z ničeho nic našla něco mnohem důležitější. Teď mi totiž takovým zvláštním způsobem přišlo docela důležité, abych ho měla někde blízko sebe. To, že jsem nevěděla, kde teď je, mě docela silně znervózňovalo. „Halo? Kdo to je…?,“ zeptal se jeho hlas zmateně a začínal být opět protivně naladěný, jako to tak znám já. Rychle jsem se nadechla a pak se snažila zformulovat nějakou normální větu, kterou bych mu mohla vysvětlit vážnost celé situace, ve které jsem se zrovna vyskytovala.

„To… to, to jsem já,“ zašeptala jsem, když jsem se několikrát zadrhla hned na prvním krátkém a přitom tak jednoduchém slovíčku. Z druhé strany jsem mohla dobře slyšet, jak za sebou prudce zavřel nějaké dveře, které vydaly hlasité bouchnutí. Je naštvaný, moc ho nedráždi, teď ho potřebuješ! Napadlo mě okamžitě a přitom mnou projel nepříjemný záchvěv zamrazení. Opřela jsem se levou rukou o umyvadlo a podívala se sama sobě do svých vystrašených očích, které na mě koukaly z oválného zrcadla pověšeného na zdi.

„Beatrice,“ odpověděl až překvapivě klidně, jako kdybych pouze položila své ruce před jeho oči a jeho to ani maličko nepřekvapilo. Přikývla jsem se stále zabodnutým pohledem do svého odrazu v zrcadle, i když jsem věděla, že telepatie mezi námi nefunguje a on nemůže stejně vidět moje gesto. Hlasitě jsem polkla. Možná čekal, že něco řeknu dál, ale z jeho rychlého dýchání jsem měla pocit, že mluvit se chystá opět on. „Beatrice, koukej ze sebe laskavě dostat, kde jsi a co potřebuješ!,“ zvýšil maličko hlas, z kterého bylo více než dobře slyšet, jak je z toho všeho nervózní. Slabě jsem zalapala po dechu a hlavu sklopila na svou opřenou ruku, kde se mi leskl pozlacený náramek. „Sakra, Beatrice, jestli něco chceš, tak začni komunikovat. Já neumím číst myšlenky!,“ zavrčel nervózně, až mnou projelo další zamrazení. Nevrč na mě, prosím!

„Já… já jsem v ně – nějaké budově za Londýnem. Je to ta – tady obrovský, nemáš šanci to – to minout,“ šeptala jsem s hysterickým podtónem, během kterého se mi hrdlo nepřirozeně stahovalo k sobě, až jsem se málem úspěšně udusila. Zalapala jsem splašeně po dechu a vytřeštila na sebe do zrcadla vyplašený pohled. „Prostě,… přijeď pro mě,“ zaprosila jsem nepřímo a doufala, že přijede co nejdříve. Prsty jsem se snažila zarazit do keramicky bílého umyvadla, ale kluzký mi v tom odporoval tak silně, že mě akorát začaly bolet kloubky na jednotlivých prstech. Prostě jsem měla všeho dost. Měla jsem strach. Takový, který ještě nikdy a bála jsem se, že se ho nezbavím dřív, než ho opět uvidím.

„Prostě se uklidni, ano? Tak… všechno je dobrý,“ řekl mi o něco klidněji a snažil se svůj ‚klid‘ přenést i na mě, což se mu ještě jakou dobu moc dobře nedařilo. Koukala jsem po obložené toaletě a měla pocit, že na mě všechny – jedna po druhé – začínají padat. Překvapeně jsem zacouvala o několik kroků za sebe a zády se opřela o chladnou zeď, abych se uklidnila. Oči mě začínaly pomalu pálit, jak se mi v nich začínaly hromadit slzy, kterým jsem nedovolovala vyklouznout. Za posledních deset dnů jsem brečela tolik, jako snad ještě nikdy předtím, a dnes jsem si to prostě zakázala. Měla jsem se tu bavit a ne se třást na záchodě jako ratlík a prosit, aby si pro mě přijel, než si mě odveze někdo jiný, koho s velkou pravděpodobností ani neznám. „Hele, jsem na cestě. Slyšíš motor?,“ zeptal se mě a já se do našeho telefonátu zaposlouchala ještě pozorněji. A opravdu. Motor v pozadí předl jako dobře namazaný stroj a já opět jenom slabounce přikývla. „Takže, Bee…, teď mi prostě řekni všechno, co tě trápí. Já tě pokusím najít podle mobilu,“ vysvětloval mi klidněji, než kdy předtím a já jenom překvapeně zírala před sebe, když jsem zaslechla, jak mě tentokrát oslovil, „ale hlavně v klidu a po pořádku, ano?“