The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 4.

Před očima mi běhaly mžitky a od žaludku se mi dělalo mdlo. Byl to tak zvláštní pocit, kterému jsem se snažila vyhnout, ale nebyl způsob, jak před ním utéct. Všude, kde můj zrak aspoň na několik vteřin spočinul, se mi objevil obrázek umírajícího H… s očima otevřenýma. Vypadalo to, jako kdyby se díval na mě, ale ve skutečnosti se díval přese mě, někam do dálky. Nestačilo ani, že jsem pořád měla pocit, že tu někde je a mluví na mě… Musela jsem být zavřená i tady, abych si neublížila, protože mě označili za psychicky labilní. A to jenom kvůli jedné blbosti… Instinktivně jsem si bříšky prstů přejela po obvázaném zápěstí a zadívala se bílé gázy.

Celá tato místnost působila neuvěřitelně depresivně. Byla jsem tu sama, utápějící se v myšlenkách a smutku, a nevěděla, co mám dělat. Nemohla jsem prakticky nic. Dokonce jsem ani nebyla na pořádném nemocničním pokoji. Pouze bílá postel s těžkou železnou konstrukcí a čtyři bílé zdi mi zde v této díře dělaly společnost, o kterou jsem stejně nestála. Nevnímala jsem ani čas, jaký jsem zde strávila, jedinou věc, kterou mi oznámili, byla drobná informace o tom, že na Harryho pohřeb mě pustí. Ale jak to pak bude se mnou dál, to jsem nevěděla. Lidé, kteří vtrhli do mého bytu a tím mě vlastně zachránili, se tu ještě neukázali. Byla jsem za to strašně vděčná, protože jsem si nedokázala představit, na co všechno by mě mohli ještě potřebovat. ‚Zavolejte sanitku! Budeme ji ještě potřebovat…,‘ strašila mě poslední část mužova dominantního monologu několikrát za den a já při každém vrznutí dveří sebou trhla, abych se přesvědčila, že je to některý z doktorů.

Chovali se tu ke mně jako k bláznovi. Ještě by mě mohli zašněrovat do svěrací kazajky a bylo by to kompletní. Lehkou šedinou deku jsem si přitáhla blíž k tělu a z maličkého okna v nejvyšším bodě jedné ze zdí, které zdobily ještě rezavějící mříže, sledovala, co se děje právě teď v sychravém počasí, studeného Londýna. Připadala jsem si jako v kleci. A přitom jsem byla hned ve dvou. Klec mi dělala tato místnost, ze které jsem se nemohla pořádně ani pohnout a druhou, tu jsem si vytvořila tak nějak sama svými myšlenkami, které mě dokázaly naprosto dokonale odříznout od okolního světa. A přitom jsem už mohla být mrtvá a mít od všeho pokoj! Zavrtěla jsem slabě hlavou a lehla si na jeden bok. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy spala, ale moje oči byly už příliš těžké na to, abych dokázala jenom zírat do prázdných zdí.

Byla jsem si skoro jistá tím, že stejně neusnu, ale rozhodla jsem se to aspoň zkusit a pokusit se odpočinout. Svá kolena jsem si přitáhla co nejblíž ke své hrudi a ty pak objala pevně svýma rukama. Přijde mi až skoro absurdní, že jsem tak slabá i po tom všem, čím jsem si prošla. A že toho opravdu zas tak málo nebylo… Jenomže vždycky tu byl Harry, který tu pro mě byl a o kterého jsem se mohla v klidu a plné jistotě opřít.

„Myslím si ovšem, že nebude schopná vypovídat, je bez zbavená smyslů,“ promluvil zpoza dveří tichý, ženský hlas, který doprovázel hlasitý dupot někoho dalšího, ke kterému žena mluvila. V zámku zarachotily klíče a dveře se s vrznutím otevřely. Můj dech se zrychlil a já se zaposlouchala, jestli jejich kroky budou pokračovat, nebo přijdou až později.

„Já si nějak poradím,“ odpověděl druhý, tentokrát mužský hlas, jehož kroky vešly do místnosti za mnou. Bála jsem se pohnout jedinou brvou, protože… co když je to ten člověk, co zabil H… a teď jde po mně? „Vy tu počkejte,“ stihl říct ještě důrazně k někomu, kdo podle jeho přání nesměl vstoupit. Dveře se se skřípotem zavřely a já těžce polkla. Jediné, co jsem teď dokázala bezpečně určit, bylo to, že tento muž nedupal tak, jak někdo, kdo ho doprovázel až před tuto klec.

Nedokázala jsem se ani donutit zavřít oči, jak jsem se bála. Jenom jsem bez pohnutí mžourala oknem ven a snila odtud zmizet. Dlouho se nic nedělo. Dokonce jsem měla pocit, že jsem tu opět sama a že se mi hlasy předtím zdály, jako už kolikrát. Jenomže tyto mi přišly tak skutečné, že to bylo skoro nemožné.