ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola II.

Probouzím se do slunného rána s uvědoměním, že jsem si zapomněla zatáhnout žaluzie. Přetáhnu si přes hlavu peřinu s domněním, že bych mohla ještě usnout, a zavřu oči. Můj plán mi ale nevyjde, protože po několika minutách někdo zaťuká na dveře.

„Dále," řeknu nahlas, aby mě bylo přes peřinu slyšet. Vykouknu zpod peřiny a uvidím ve dveřích mého taťku s tácem v ruce.

„Přinesl jsem ti snídaní. Speciálně pro tebe," usměje se na mě a položí tác na stolek, který je hned u dveří. Táta se posadí na dřevěnou židli, která nepříjemně zavrže, a já se obávám, aby se každou vteřinou nerozpadla.

Vyhrabu se z postele a vydám se ke stolu, kde na mě čekají míchaná vajíčka se slaninou.

„Co potřebuješ?" zeptám se s nadzvednutým obočím a zaměřím svůj pohled na tátu. Tohle vždycky dělal, když něco potřeboval.

„To nemůžu jen tak potěšit svoji dceru?" oboří se a já se na něj zazubím. On potom nakonec vydechne a začne, „potřeboval bych, abys uvolnila na týden tenhle pokoj," řekne a já několikrát zamrkám. To se mi snad zdá.

„Cože?" zeptám se ještě jednou.

„Slyšela jsi moc dobře," zasměje se, „jeden z těch herců má přijet o něco dřív a špatně jsem spočítal volné pokoje," vysvětlí mi a já se plácnu do čela.

„No nevím," řeknu pořád udiveně, „ale kde budu já?" dojde mi. Mohla bych někde stanovat. Nebo si ustlat někde v jídelně. To bych si mohla ustlat rovnou v kuchyni u ledničky, zasměji se nad tím a dál vnímám svého taťku.

„No, buď budeš u nás v ložnici, kde je ještě přistýlka nebo se sem donese druhá postel a budeš tady s ním. Teda jestli mu to nebude vadit," podrbe se táta na zátylku. S nimi v jedné ložnici? To si asi radši odpustím... Táta mi nedává moc na výběr, co si budeme. A ještě více mě udivuje, že mu jde o to, zda to nebude vadit jemu. Pff...

Přikývnu, že chápu a potom se radši pustím do jídla, aby nevychladlo. „Ty vajíčka jsou moc dobrá," pochválím s plnou pusou a táta se jen zasměje.

„Jsem rád, že ti chutná. Už budu muset jít, mám ještě další vyřizování. Tak se zatím měj, broučku," řekne, vstane ze židle a než se naději, jsem v pokoji zase sama.

Celé dopoledne jsem strávila v pokoji, kde jsem si sbalila svůj batoh. Předpokládám, že půjdu ke svým rodičům do ložnice. Buďme upřímní, asi nikdo by nebyl z takové noviny nadšený. Nejsem nadšená nejen z toho, že budu u svých rodičů a už vůbec ne z toho, že bude v mém pokoji cizí člověk. Ano, cizí. Neznám ho osobně, tak je to pro mě cizí člověk. Co jsem slyšela, tak většina herců bývají egoističtí a někdy i dost namyšlení, ale kdo ví. Přeci ty lidi nemohu soudit jenom kvůli tomu, co se o nich mluví.

~

Vstala jsem ze své postele poté, jakmile jsem dočetla jednu kapitolu v knížce, a vydala se do kanceláře, kde měl být můj táta. Zaklepu na dveře a bez vyzvání vejdu dovnitř.

„Tak jsem se přišla zeptat, jak to teda..." nedořeknu větu, protože si všimnu osoby, která sedí na gauči u zdi, „bude," dořeknu poslední slovo.

„Já-já..." zakoktám se a prstem ukážu na dveře, odkud jsem přišla, „asi jdu nevhod," řeknu a otočím se s tím, že na tenhle trapas se radši pokusím rychle zapomenout. Když jsem ho tam viděla, tak jsem nečekala, že to bude zrovna on.

„No počkej, zrovna jsem za tebou chtěl jít. Můžeme to vyřešit rovnou tady a teď," uslyším hlas mého otce, který vstane a zavře za mnou dveře, abych neodešla pryč.

„Jo fajn, to je fajn," řeknu a podrbu se na ruce, abych nějak zahnala nervozitu.

„Abych nezapomněl, tohle je Chris Evans, který byl tak hodný a přijel nám pomoct," ukázal na muže sedícího na gauči. Dotyčný se na mě podívá a jenom zdvořile kývne.

„Taky mě těší," řeknu a dám v důraz všechna slova, která se mi dostanou z úst.

„Pan Evans řekl, že nemá problém s tím, mít na pokoji spolubydlícího. Takže teď už záleží jenom tobě," usměje se na mě táta.

„No," zamyslím se, „řekla bych, že dám přednost pořád své posteli než té přistýlce, o které jsi mluvil," řeknu po chvilce ticha.

„Dobrá tedy. Zařídím, aby byla na tvém pokoji druhá postel," řekne nakonec a já se už jenom rozloučím a rychlým krokem odejdu. Tak to vypadá, že místo válení se v posteli a čtení si budu číst radši venku. Jednu výhodu to má, třeba se aspoň opálím.

Došla jsem do pokoje, kde jsem otevřela kufr a vytáhla z něj knížku, kterou jsem si s sebou přivezla. Musím vypadnout z pokoje ještě, než sem přijde, asi nejsem připravená na nějaký rozhovor. Otevřu dveře s tím, že si půjdu sednout ven do altánu anebo na jiné tiché místo, kde budu mít klid a nebudu ničím a nikým vyrušována, ale mezi dveřmi jsem spatřila postavu, která mi už byla známá. Ustoupila jsem o krok stranou a nechala ho vejít.

„Tahle postel je moje. Nesedej na ní, nelehej si na ní a radši na ní ani nesahej," řeknu, než stačí cokoliv říct a rychle vyběhnu z pokoje. Viděla jsem jenom jeho arogantní úšklebek, který naznačoval, že tohle bude hodně dlouhý týden a řekla bych, že možná i ten měsíc, který tady budu trávit. Jestli mi táta nastěhuje do pokoje další takové lidi, tak se přestěhuji do jejich ložnice.

Stejně mě udivuje, jak rychle dokážu měnit názory. Neměla jsem v plánu jít spát k rodičům? Možná třeba na tom Evansovi něco bude.

Vydám se na mé oblíbené místo, které je několik set metrů odsud. Vydám se lesní cestou, která se zvedá mírně do kopce. Třeba tady ještě zhubnu, řeknu si a sevřu křečovitě knížku, kterou celou dobu nesu. Je tady plno míst, plno krásných míst, které moc lidí nedokáže ocenit.

Jakmile se dostanu nahoru, tak uvidím ten krásný výhled. Někdy si říkám, že bych chtěla prozkoumat každý maličký kousek tohoto světa.

Dojdu k houpačce, která tu za ty roky pořád visí. Podívám se na ní a tajně doufám, že se s tou houpačkou něco nestane, až si na ni sednu. Opatrně se posadím na houpačku, a když neslyším žádný nemilý zvuk, začnu se houpat. S úsměvem jsem si oddychla a otevřela knížku, kterou jsem si před nedávnem koupila. Po ani ne pěti minutách za sebou uslyším praskání větviček, která naznačují něčí přítomnost.