ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXVI.

"Řekla bych, že přišel čas se rozloučit," povím lišce, která se věnuje svým malým. Podívá se na mě, jako kdyby mi úplně bez problémů rozuměla a vstane na všechny čtyři. Našpičatí uši a přiblíží se ke mně.

Seděla jsem tady s nimi snad dvacet minut a užívala si každičkou chvíli, která se dala. Snažila jsem se zapamatovat každičkou sekundu. Něco mi totiž říká, že pokud se s ní rozloučím, tak už ji nikdy neuvidím. Když si to tak vezmu, tak člověk asi nemá každý den tuhle příležitost si popovídat s divokým zvířetem, jako se svým dlouholetým přítelem. V hlavě mi problikne Elise a Sebastian, které jsem nechala tak narychlo za sebou.

Ale ne, zaskučím při myšlence, že Sebastian určitě nevydržel celou dobu v jedné místnosti a šel se podívat, co se vlastně děje. Bude to na dlouhý vyprávění, na které opravdu nemám chuť. Upřímně, ani nemám moc náladu se tam vracet, ale mám snad na vybranou?

"Děkuju za všechno," začnu jednostrannou konverzaci a podrbu Zrzku za uchem, "dávejte na sebe pozor," zvednu se ze země a automaticky se pokusím otřít si bordel, který mám na zadku. Mám ty tepláky úplně promočený, takže to je asi jedna z nejzbytečnějších věcí, kterou jsem mohla udělat. Maminka dostrká liščata zpátky do stromu a jakmile jsou vevnitř, tak hlavou vykoukne ven a podívá se na mě. Jako kdyby mi taky říkala, že děkuje za to všechno, co jsme spolu prožily. Jsem opravdu blázen, zakroutím hlavou. Řekněte mi, kolik lidí si povídá se zvířaty a potom si možná tak nebudu připadat, nebo aspoň ne tolik. Celý tenhle okamžik si ale nechám pro sebe, stejně jako to, že má Zrzka malý. Pro obě strany to tak bude nejlepší.

Otočím se směrem, odkud jsem přišla a pomalým tempem se vydám zpátky k té obrovské budově, kde na mě čekají hned dvě osoby. Možná byl osud to, že Elise přijela, protože kdyby nepřijela tak mě to nepřinutí jít dolů do jídelny a vidět z okna Zrzku. Tím pádem by mi v hlavě neustále kolovaly myšlenky, jestli je v pořádku, a co se s ní vlastně stalo.

Po cestě jsem ještě nezapomněla kopnout několikrát do listí, abych vyventilovala všechny své emoce, které ve mně přebývaly. Jakmile jsem viděla parkoviště, tak jsem se zhluboka nadechla a vydala se vstříc těm dvěma. Budu doufat, že třeba ten tupec usnul a ani se nevšiml toho, že jsem odešla někam pryč jenom v pantoflích.

Otevřu vchodové dveře a hned tiše zakleju, když uslyším dva známé hlasy z jídelny. Mé tajné přání nevyšlo. Bohužel to tak vypadá, že teď strávím několik hodin na výslechu, zatímco Sebastian v klidu odjede a nechá mě tu s Elise samotnou, protože on s tímhle vším vlastně nemá vůbec nic společného.

"Jsem zpátky," rozrazím dveře a podívám se na ty dva, jak sedí naproti sobě u jednoho ze stolů. Elise na mě podívá se zděšením a Sebastian vyprskne vodu z úst, když mě spatří. Začne se smát a má kamarádka ho zpraží pohledem.

"Co se ti stalo?" zeptá se a prohlédne si mě ještě jednou od hlavy až k patě.

"Byla jsem na procházce se Zrzkou," usměju se, "a teď, když mě omluvíte, se půjdu převlíknout, protože mi začíná být zima," otočím se na patě a vyrazím do svého pokoje, abych si na sebe vzala suché kalhoty.

~

Převlékla jsem se do oblečení, které jsem našla ve skříni a bylo mi jedno, jestli to k sobě bude barevně ladit nebo ne. Nehodlala jsem se nějak extra upravovat, protože mě Elise i Sebastian už viděli v horším stavu. Upravila jsem si drdol na hlavě, který vlastně už ani jako drdol nevypadal a doufala, že to nebude vypadat až tak zle. V nitru duše jsem si přála, abych se třeba i v tomhle neformálním stylu líbila Sebastianovi. Že by se mi ten ňouma začal i líbit? Christine, však ty víš, že by tohle bylo to nejhorší, co bys mohla udělat. Stačil Chris, dalšího nepotřebuješ.

Nevím, jak dlouho mi celý tenhle proces dal zabrat, jak dlouho jsem přemýšlela a vypadla zase mimo realitu, ale dala bych tomu tak maximálně deset minut, víc určitě ne.

Sešla jsem schody dolů, aniž by vydaly jediný zvuk, což bylo už samo o sobě divné, protože tyhle schody vržou i když po nich nikdo nechodí. Říkávalo se, že po nich chodí duchové, ale tomuhle moc nevěřím. Spíš jde jenom o ztrouchnivělé dřevo.

Stála jsem před dveřmi jídelny a už chtěla vtrhnout dovnitř, abych se co nejrychleji zbavila pocitu, že by se mě měl někdo na něco vyptávat a snažit se zjistit všemožné informace.

Zarazila jsem se, když má ruka byla na klice.

"Dost jasně jsem ti říkala, abys za ní nejezdil. Posral si to," uslyším rozčílený hlas své kamarádky. Šeptat ji nikdy nešlo, takže to vždycky vypadalo, že mluví úplně normálně, ale tady bylo výslovně slyšet, že se opravdu snaží. A to už něco znamenalo.

"Co jsem zase posral?! Doslova jsem udělal přesně to, cos chtěla," další vynervovaný hlas, který se snažil mluvit potichu. Hrát s nimi tichou poštu musí být asi opravdu zábava. "Nech mě bejt, můž-" jeho hlas se ztiší natolik, že neslyším konec věty, kterou Sebastian říkal.

"Jak ses s ní mohl vyspat, tohle jsme si přece nedomluvili," nenechá se Elise odbýt. Asi jsme už všichni pochopili, že tu jde o mně. Proč se vždycky musí všechno točit okolo mě? Nemůže to být třeba jednou o někom jiném? Lidé mi potom vyčítají, že pořád myslím jenom na sebe a nezajímám se o ostatní, ale to přece není vůbec pravda! Vždycky jsem se snažila. Pokoušela jsem se pomoc, ale lidé mě pokaždé odbyli a řekli, ať si hledím svého. Tenhle svět vždycky viděl a vidí jenom to špatné, takhle to vždycky bylo a bude.

Teď mi tak došlo...jak se vůbec tihle dva znají? Elise mi nikdy neřekla, že by se s ním někdy viděla, natož aby se spolu přátelili. I když- po téhle konverzaci mi to nepřijde jako kamarádství. Správně bych neměla odposlouchávat za dveřmi, ale když ono se to zrovna týká mě...přece nemůžu dopustit to, že se bude za mými zády dít něco, o čem nevím.

"Proč ne," zasměje se nahlas a uslyším bouchnutí do stolu. Nevím, jestli to byla Elise nebo Sebastian, protože přes zdi nevidím, ale tohle je sakra špatný. Až moc špatný...