ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XVII.

Čekala jsem, že to uklízení nebude na příliš dlouho, ale my se dostali do fáze, že jsme skončili až o půl sedmé večer, a to jsme nestihli všechno. Další věc je ta, že bych nikdy nečekala, že s ním bude taková sranda.

„Končím," hodím po něm špinavý hadr a posadím se do křesla. Zamračí se na mě a z hlavy si sundá hadr. Zasměju se, ale během vteřiny mám hadr na obličeji já.

Posadí se do druhé křesla a takhle jsme schopni sedět dobrých deset minut, aniž bychom prohodili jediné slovo. Začnou se mi klížit oči, ale on se v ten moment naštěstí zvedne z křesla, a proto se zase proberu.

„Už bych měl jít," oznámí mi.

„Jo dobře, tak já-já tedy každopádně děkuji za pomoc," zvednu se a obejmu ho. Nečeká to, a proto stojí jako solný sloup a snaží se pobrat celou situaci. Já sama jsem ze sebe překvapená. Nakonec mi objetí opětuje.

„Já dík za fajn pokec," odtáhne se ode mě a vydá se ke vchodovým dveřím. Rozloučíme se a jakmile zmizí za dveřmi, tak si hlasitě oddechnu. Začínám být v jeho přítomnosti čím dál nervóznější.

Dojdu do kuchyně, kde si chci dát něco k jídlu, ale když otevřu lednici tak zjistím, že jsem zapomněla nakoupit. Protočím oči nad svou neschopností a začnu hledat něco, co bych mohla dát aspoň Zrzce.

Nakonec najdu v mrazáku kus kuřecího masa, které nechám rozmrazit v mikrovlnce. Zrzka už netrpělivě čeká a dá se do jídla hned, jakmile položím kus masa do misky.

Já se vydám do koupelny, kde si vlezu pod sprchu a jsem pod ní schopná vydržet celou věčnost.

~

Zmateně jsem se rozhlédla okolo sebe, když mi došlo, že ležím ve své posteli. Ostatním by to přišlo normální, ale já usnula na gauči...s ručníkem na sobě. Nebo mi už přestává sloužit paměť?

Z vedlejší místnosti uslyším hlasy a já se zděsím. Klíče od mého bytu nikdo nemá, tak jak? Vyskočím a dojde mi, že jsem ve svém pyžamu. Vezmu do ruky telefon a teprve teď si všimnu zmeškaných hovorů a zpráv od Chrise a...člověka, co mi pronajímá tenhle byt.

Otevřu dveře a dojdu až k dvěma osobám, které si řekli, že bude fajn, když budou v MÉM bytě.

„Co se tady děje?" zeptám se zmateně. Otočí se na mě dva páry očí a já se nepříjemně ošiju.

„Ah, dobré ráno slečno Lankdale," usměje se na mě domácí, „omlouvám se, že jsem přišel tak nečekaně, ale byla mi nahlášena stížnost."

Ta baba jedna...

„Já...z jakého důvodu?" zeptám se a podívám se na Evanse, ke kterému hodím nechápavý výraz. Co tu on vůbec dělá? A jak se sem vůbec dostal?

„Prý tu je hluk a přes opětovné výzvy jste se neztišila...a také, že tu máte zvíře," odpoví.

„O žádném hluku nevím a o zvířeti ano, ale nevím o tom, že by to měl být nějaký problém," nadzvednu obočí a vnitřně zaskučím.

„Problém by to nebyl u normálního zvířete," ukáže uvozovky, „a proto bych vás chtěl poprosit o jedno..." nadechne se a já se obávám toho nejhoršího. Že by se to té náně konečně povedlo? „Buď se zvířete zbavíte nebo vás budu muset poprosit o klíče."

To je blbý vtip?

"Um, já...no...mohla byste mi dát třeba hodinku, abych vám potom dala vědět? Nepospíchá to snad tolik, ne?" zeptám se ho s nadějí v očích a on přikývne. Během chvíle zmizí za dveřmi a já se ocitnu v bytě sama. Nebo vlastně s Chrisem.

"Co tady u všech čertů děláš?" otočím se na něj.

"Neodepisovala jsi mi, tak jsem jednoduše přijel. Dovnitř jsem se dostal díky tomu chlápkovi, se kterým jsem se teď bavil," promluví, "a do postele jsem tě odnesl já," dodá a já si prohrábnu své rozcuchané vlasy. A to pyžamo se na mě vzalo jak?! Radši se ptát nebudu...

"Dobře, to teď řešit nebudu. Co budu dělat?" řeknu si spíše pro sebe. Tohle je pro mě zoufalá situace. Vážně mě vychodí kvůli takové hovadině?! Však to ani pořádně nedává smysl! Chytnu se za hlavu s pocitem, že by mi to mohlo pomoct přemýšlet. Zrzky se nevzdám, to prostě ne.

Přešlápnu na místě a odejdu do ložnice. Zpod postele vyndám kufr, ale ještě předtím zavolám Elise, ta mě určitě nenechá na holičkách a nechá mě u ní nějaký čas bydlet.

Vyndám ze skříně oblečení a srovnám věci do kufru. Zbytek oblečení naházím do sportovní tašky a venku si nechám oblečení, které si na sebe vezmu.

Sundám si tílko a kraťasy, které hodím do tašky a na sebe hodím rifle s košilí. Otočím se směrem ke dveřím a uvidím v nich Chrise. "Jak dlouho tu stojíš?" zeptám se nervózně a on se pouze ušklíbne.

"Tak dlouho, abych viděl všechno," skousne si spodní ret a já nad tím zakroutím hlavou. Blbec. Rozejde se ke mně a já ustoupím, abych byla od něj dostatečně daleko. V hlavě se mi vybaví vzpomínka z tábora, kdy udělal přesně to samé, ale já potom spadla na postel a on se začal přihlouple smát. Teď už stojí přímo přede mnou a já už nehodlám ustoupit. "Celkem rád bych to viděl znova," zašeptá a chytne mě za boky. Uculím se a zatřepu hlavou, abych se zbavila nemravných myšlenek.

"Víš co? Radši mi pomoc naházet všechny ostatní věcí do tašek. Zavolám Elise, jestli bych u ní nemohla nějakou chvíli být," najedu v kontaktech na její číslo, ale než ho stačím vytočit, tak mi ho Evans vezme z ruky. Natáhnu se pro něj, ale on se jen tak nenechá.

"A co kdybys nějaký čas byla třeba u mě?"