ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXI.

O dva týdny později

V poklidu si sedím v křesle a dívám se z okna ven na okolní svět. Zase mě přepadly myšlenky nad tím, co se vlastně stalo. Utekla jsem jako zbabělec od rodičů, protože jsem nechtěla řešit jejich problémy. Taky jsem se nemohla dívat na to, jak moje máma trpí, i když bych tu pro ní správně měla být a být tou, co ji podporuje. Rodina se rozpadá na kousky a já jsem schopná si zakrýt oči a dělat, že se nic neděje. Dobrá práce.

Promnu si kořínek nosu, když si vzpomenu na Sebastiana, který před několika dny odjel, a já tedy zůstala sama s Chrisem. Když odjížděl, tak mi bylo řečeno, že mu můžu kdykoli napsat a svěřit se mu. Něco mi na tom člověku ale nesedí. Jeho obětavost k člověku, co vůbec nezná je pro mojí mysl až podezřívavě záhadná. Jediná věc, která mě teď dělá spokojenou je to, že Zrzka si užívá života a dokáže vytvořit úsměv na tváři nejen mně, ale i Evansovi.

Z dumání mě vytrhlo zaklepání na dveře a následné otevření.

"Dáš si něco k večeři?" zeptá se mě a zapře se rukou o rám dveří. K večeři? To jsem byla celý den zavřená v pokoji a nic nedělala? Připadám si jako nejlínější člověk na planetě. Od té doby, co jsem přišla o práci...to jsem se vlastně ani nezmínila.

Je to až podivuhodné, jak se všechno sesypalo za tak krátkou dobu. Hned první den, co jsem přišla do práce, tak mi bylo řečeno, že je třeba se začít oblékat takto a takto. V ten moment jsem si připadala, že už nejde o restauraci, ale nějaký levný bar. Avšak, dala jsem tomu šanci. První den nebyl nakonec tak hrozný. Dalo se to nějak vydržet. Když jsem ale druhý den poslouchala neustálé oplzlé narážky...neměla jsem na to nervy. Vlepila jsem facku jednomu ze zákazníků a už se to všechno vezlo. Dostala jsem okamžitou výpověď a já byla na jednu stranu ráda. Do takovýho pajzlu už mě nikdo nedostane.

"Možná později," odpovím mu a pošlu mu jeden ze svých úsměvů. Je hezké, že se o mně stará, ale jakmile si najdu další práci, tak se podívám po nějakém bytu, protože v zásobě mám ještě nějaké peníze a odstěhuju se...peníze na horší časy.

"Vím, že teď nemáš nejlepší období," nadhodí téma a dojde ke mně. Dřepne si a chytne mou ruku. Sklopím zrak a několikrát zamrkám, abych zahnala slzy. Nadechnu se, abych neměla tolik rozklepaný hlas.

"Všechno se rozpadá a já už nevím, co dělat," řeknu mu upřímně a nad představou, že by naše přátelství s Elise mohlo dopadnout taky tak, se pouze ošiju a zaženu to pryč.

Pouze se na mě s lítostí v očích podívá a přisune se ještě blíž. Schová mě v jeho medvědím objetí a já pouze zavřu oči a zabořím hlavu do jeho bílého svetru. On je teď jediný, se kterým si přijdu, že se nic neděje a aspoň na chvíli dokážu zapomenout na problémy, které jsou mnou pohlceny. Sice jsme ze začátku spolu tolik nevycházeli, ale on mi i přesto nabídl, abych u něj mohla zůstat a neskončila u rodičů, kde bych se za chvíli zbláznila.

"Děkuju," zašeptám a podívám se na něj.

"Nemáš za co děkovat. Jsem rád, že tu jsi," pohladí mě po tváři a zastrčí mi několik neposlušných pramínků vlasů za ucho. Pozoruje mě jeho modrými očima a já z něj začínám být zase nervózní.

Aniž bych si uvědomovala, co se děje, se ke mně začne pomalu přibližovat. Tak moc mě láká ochutnat jeho rty a pocítit to, co už dlouho ne. V tenhle moment vím, že mám jasno. Je to nakonec on, kdo jako první spojí naše rty. Usměji se do polibku a v mém břiše pociťuji lehké šimrání. Něco jako když mi babička říkávala, že se to dá přirovnat k tuctu motýlů, kteří se rozlétají v břiše. Je to prý nezapomenutelný a ochromující pocit, kdy už člověk nechce nic jiného, než tohle jediné. Cítím jsem se jako někdo jiný, někdo kdo už nemusí nic řešit, protože má jednoho člověka, který je pro něj vším.

Oplatím mu polibek a zajedu jednou rukou do jeho vlasů. Zvedne mě z křesla a vyzdvihne do náruče. Dojde se mnou k posteli a jeho tělo se ocitne nade mnou.

Chvěji se pod jeho dotyky, když mi jezdí po bocích a zanedlouho jsou jeho ruce pod mým tričkem. Konečně si připadám, že jsem opravdu někým milována. Ta láska a vášeň, to všechno se promítalo mezi námi a já si přála, aby tohle nikdy neskončilo, protože jediné, co teď opravdu potřebujeme je přítomnost druhého.

Jen my dva a nikdo jiný.