ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola X.

"Hej Christine! Mohla bys na minutku?" zavolá na mě táta. Nuceně se zvednu ze židle a vydám se s ním za roh, abychom měli více soukromí.

"Co potřebuješ, tati?" zeptám se a on sáhne do kapsy a podá mi klíče. Nechápavě se na něj podívám.

"Pojedeme s mámou na několik dní pryč. Řekl bych, že ti už řekla o té velké novince," začne vysvětlovat a tvář se mu zkřiví zhnusením.

"Zrovna teď? Nepočká to do zítra?" začnu zmatkovat a několikrát přešlápnu na místě.

"Já vím, že to není nejlepší čas, ale pospíchá to. Věřím, že to zvládneš, vždyť je to jenom na pár dní," vezme mě za ruku a pevně ji stiskne, "není se čeho bát."

"Počkat!" zastavím ho, než stihne vejít do budovy, "ti, co odjíždí až zítra...kde budou spát?" zeptám se.

"To už musíš vymyslet ty," zazubí se a vejde do chaty.

Prohrábnu si své zpocené vlasy a vydám se zpátky, abych zjistila, jestli to tam všechno pořád stojí. Obejdu všechny s tím, jestli nechtějí napít nebo přinést něco k jídlu. Většinou se mi dostane záporné odpovědi, ale když se mi po několika minutách dostane i kladných odpovědí, tak se vydám do chaty. V jídelně vezmu jeden balík vody a dva táce s jídlem.

Ve dveřích mi zatarasí cestu mohutná postava, která mě tu prudí už týden. Frustrovaně vydechnu a podívám se na něj.

"Co je?" zeptám se ho.

"Jdu ti pomoct," řekne a vezme mi z ruky balík vody.

"Zvládla bych to sama," řeknu otráveně a protočím oči. Uchechtne se nad tím a zakroutí hlavou.

"Tak mě napadlo, že když tady teď nebudou tvoje rodiče, že bych si půjčil jejich ložnici," začne, když vyjdeme z chaty.

Zastavím se a nevěřícně se na něj dívám, "co prosím?" zeptám se ho ještě jednou.

"Stejně nebudeš mít na výběr, zůstávají tu další dva lidi, kteří potřebují nějakou postel. Tu tvrdou postel už nechci a ani se s tebou nechci cpát v té posteli, která je určena pro jednu osobu," ignoruje má slova a mluví si dál to své.

"Jak víš o tom, že tady nebudou?" zamračím se.

Neodpoví, pouze zrychlí krok, aby se mnou dál nerozvíjel konverzaci. Jako služka rozdám všem jídlo a pití. Následně se posadím zpátky na mojí židli. Řekla bych, že Evans bude dneska spát venku před vchodovými dveřmi.

~

Všechno bylo v naprostém v pořádku, a proto jsem se rozhodla, že půjdu zkontrolovat nového návštěvníka. V pokoji mě však zarazila jedna, dokonce dvě sportovní tašky, které nepatřily mně ani Evansovi. Začala jsem se rozhlížet po pokoji a lezla i pod postel, ale nikde jsem ji nenašla. Kde může být? Chris ji musel někam schovat. Vyběhla jsem z pokoje a nejdřív si to chtěla namířit rovnou za ním, ale potom mi došlo, že on bude poslední, co mi řekne, kde je. Proto jsem šla za jedním člověkem, u kterého jsem věděla, že by to mohl tušit. Sebastian. Pohledem jsem ho vyhledala mezi dětmi a vedoucími. Naštěstí si mě všiml a automaticky došel za mnou.

"Kde je?" podívám se mu do očí a on se na mě jen nechápavě dívá.

"Kdo?" zeptá se. Začnu si pro sebe nadávat a tlesknu, abych se aspoň trochu uklidnila a tolik nepanikařila, "co se děje?" zeptá se mě a položí mi ruku na rameno.

"Kdo dával ty tašky do toho pokoje?" zeptám se ho a je na něm vidět, že přemýšlí.

"Myslím si, že všechny tašky odnášel Chris, ale nejsem si jistý," začal a já mu skočila do řeči.

"Dojdeš pro něj, prosím?" vytvořím ten nejhezčí a nejironičtější úsměv v mém životě.

Za několik minut se přede mnou objeví Evans, který se na mě kouká, jako kdyby se nechumelilo.

"Kde je?" zeptám se ho klidným tónem.

"Kdo?" zeptá se a na tváři se mu utvoří nepatrný úšklebek, který ho stihne prozradit.

"Takže tohle si měl celou dobu v plánu?" protočím oči, „ubohost," pohodím vlasy a šťouchnu do něj. Snažím se vnitřně uklidnit a navenek nedát nic najevo, protože kdybych měla ze sebe vypustit to, co teď cítím, tak ležím na zemi s otřesem mozku.

"Čekal jsem jinou reakci, co si budem," podrbe se na zátylku, „dal jsem ji do ložnice tvých rodičů. Nedokážu si představit reakci Sebastiana nebo Toma, kdyby viděli v pokoji lišku," řekne a mně spadne kámen ze srdce. Nechám ho tam stát bez jakýchkoliv dalších slov.

"Pojď ke mně," zašeptám, když ji vidím na zemi v té samé mikině. Přijde ke mně a hlavičku položí do mé dlaně. Druhou rukou přejedu po jejím křehkém tělíčku. Vezmu ji do náruče a posadím se na postel.

"Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála," řeknu jí a ona se na mě podívá. Vypadá to, jako kdyby mi rozuměla. Blbost. Sedím s ní v ložnici do doby, dokud se neozve zaklepání na dveře. Dveře se otevřou a já uvidím Sebastiana.

"Prý jsem se měl jít na tebe podívat. Všichni se po tobě shání. Už hodinu ses neuk..." nedořekl větu, když uviděl malou lišku v mém náručí.

"To je..." začne.

„Liška," doplním ho.