ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXVII.

Jakmile v jídelně utichly hlasy, nebo jsem je teda už neslyšela, tak jsem se několikrát zhluboka nadechla a snažila se předstírat, že jsem vůbec nic neslyšela.

Bude těžký něco takového předstírat, protože každý na mě vždycky poznal, když bylo něco špatně. Jeden z mých problémů taky byl (a furt je), že jsem nikdy nedokázala skrývat své emoce. Mé grimasy v obličeji mě prostě vždycky prozradí. Nedokážu předstírat, že se nic neděje. Vždycky se prý buď mračím nebo se prostě tvářím, jak kdyby mě někdo přejel parním válcem.

Hlavní problém asi taky bude ten, že když povolím svaly ve svém obličeji, tak to vypadá, že chci někoho propálit pohledem, přitom to tak není! Ale věřím, že velký počet lidí má stejný problém.

Pokud mám opravdu špatnou náladu, tak už z dálky je na mně vidět, že nemám svůj den. Mnohdy ale už nedokáží rozlišit, zda jsem například naštvaná nebo smutná. A tyhle dvě nálady jsou dost rozdílné. Ať už se ale jednalo o cokoliv, tak to pokaždé přirovnávali k tomu, že jsem prostě naštvaná, uražená a bůh ví co ještě.

Vlastně to skončilo pokaždé tak, že mi řekli tu typickou otázku: "A ty jsi naštvaná?"

A když člověk odpoví ne, tak si stejně všichni myslí svoje a ptají se ještě minimálně třikrát. Takže vlastně nakonec skončím v té náladě, o které mluvili, ale kvůli nim.

Nasadila jsem ten nejlepší úsměv, který jsem dokázala vytvořit a vkročila do místnosti. Hned se na mě otočily dva páry očí. Sebastian se tvářil jako ublížené štěně a Elise se snažila nezpražit ho pohledem.

"Děje se něco?" zeptám se a přisunu si židli od vedlejšího stolu. Sednu si do čela stolu, kde sedí, abych viděla na oba stejně. Taky máte potřebu, že když sedíte u stolu, vidět na všechny?

Elise se nervózně podívala na Sebastiana a on ji věnoval pouze jeden krátký pohled. Asi se provařilo něco, co jsem neměla nikdy zjistit. Kdo ví, na jak dlouho tahle konverzace bude, ale určitě to nebude nic příjemného. Tyhle konverzace nikdy nebývají příjemné.

"Co kdybychom k sobě prostě byli upřímní?" ozvu se ještě jednou, když se mi nedostane žádné odpovědi.

"Christ," začne Elise. Na čele ji vyraší kapičky potu a já pochopila, že tohle nebude jen tak.

Elise se mi po dlouhé době podívá do očí a místo přebytečných slov chytne Sebastiana za ruku. Nechápavě se na ní podívám a hned na to se podívám na osobu po mé pravé ruce.

"Cože?" dělám hloupou, abych to vysvětlení slyšela přímo z jejích úst.

"No," podrbe se na zátylku.

"Panebože, tak už to ze sebe vyklop!" řeknu už rozčíleně, protože to je jako mluvit s lenochodem.

"Se Sebastianem to už spolu nějakou dobu táhneme," řekne na jeden nádech a mně spadne čelist. Když ho chytla za ruku, tak mi to nějak pomalu docházelo, ale teď když to slyším na vlastní uši, tak je to stejně překvapivé.

"Jak ale- jak můžeš," koktám ze sebe a zavrtím hlavou, "však jsi s Benedictem, ne?" vypadne ze mě první věc a snažím se strčit do pozadí to, že ještě dvě hodiny zpátky jsem ležela se Sebastianem v jedné posteli a provozovali aktivity, které mě v momentální situaci dost znechucují, když vím, že je s ní.

"S ním to vydrželo necelé dva měsíce. To stěhování byla jenom-" chce doříct větu, ale já ji přeruším.

"Výmluva," doplním ji a ona sklopí zrak. "Tak to je výborný," začnu se hystericky smát a vstanu ze židle. Řekla bych, že ani tohle nejsem schopná rozchodit. Tohle je úplně absurdní! "Vy dva jste se na mě domluvili! Cos mu všechno řekla?! Proč tu se mnou byl?!" začnu ze sebe sypat otázky.

Mám chuť řvát, bouchnout do něčeho. Schovat se před okolním světem, před nimi.

"Bála jsem se o tebe," snaží se mi to vysvětlit. Jak jako bála?! Tak na mě poslala tohohle člověka?! CO-TO-JE.

"Můžeš mi tady krucinál přestat lhát?! Co to tady hraješ za divadlo?!" po tváři mi tečou slzy a snažím se normálně nadechnout. Připadá mi, že se dusím. Nemůžu se zhluboka nadechnout a být v klidu.

"Christine," promluví konečně poprvé Sebastian.

"Ty mlč!" zařvu na něj a ukážu na něj. "ráno jsem byla šťastná, a dokonce cítila, že se uvnitř mě zbořily všechny ty zdi, které jsem měla vůči tobě vybudované, ale tohle," nadechnu se, "styď se," řeknu znechuceně.

Strašně bych si přála, aby vstal, obejmul mě a řekl mi, že je tohle všechno jenom jeden velký vtip, ale namísto toho, tak se otočil zády, aby se na mě nemusel dívat. Tohle je jedna z nejzbabělejších věcí.

"Jak dlouho tohle na mě hraješ?" zeptám se El, která má v obličeji ten svůj ublížený výraz.

"Co?" zeptá se nechápavě a zvedne obočí.

"Tuhle šaškárnu... jak dlouho to na mě hraješ? Zatáhla jsi do toho vlastně i Chrise, že? Tohle všechno bylo jedno velký divadlo, které jsi uspořádala," zachechtám se a v mé hlavě se všechno začne skládat jako puzzle.

"Christ," snaží se mě uklidnit, ale já pouze začnu kroutit hlavou, "nech mě to normálně a v klidu vysvětlit," zvedne se a dojde ke mně.

"Vysvětlit?! Co na tom chceš vysvětlovat?" vyštěknu na ní, "tady končím," zvednu ruce, abych naznačila, že se vzdávám, "stejně jako s vámi dvěma."

Elise se na mě vyjeveně podívá. "Cože?" zeptá se.

"Končím s tebou," zopakuju a podívám se jí zpříma do očí. "Už s tebou nechci mít nic společného."

"Ale no tak, Christ, nech mě to aspoň vysvětlit," žadoní El a já protočím oči.

"Máš pět minut," vyzvu ji.

"Chtěla jsem, abys byla šťastná. Viděla jsem už strašnou dlouhou dobu, že tě něco vnitřně trápí a když mi tvůj táta volal, že by ocenil moji pomoc, tak jsem myslela, že ti to udělá radost. Sama jsem ale netušila, že se tohle všechno začne vymykat scénáři, protože tenhle blbec," ukáže na Sebastiana, "tu neměl vůbec být. Jeho práce byla hrát hloupý křoví, a ne že to tady celý zamotá," začne se rozčilovat nad ním.

"To vymyslel můj otec?" pochytím jedinou věc, o které mluvila. Proč by sakra vymýšlel takové divadlo? Tohle všechno nedává vůbec žádný smysl.

"Ano. Ani tvoje máma o tom neví," pokrčí rameny a napije se ze skleničky, kterou nechala na stole.

Frustrovaně si prohrábnu vlasy a podívám se na ně.

"Chci být teď sama," sesunu se na židli a promnu si spánky. Právě mi asi odumřely všechny mozkové buňky. Vůbec nechápu, co se tady děje. Jak mohl můj táta něco takového vymyslet? Čím tím chtěl docílit?

Znovu se podívám na ty dva apohledem je navedu ke dveřím.