ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXX.

Před dvěma týdny, když mi máma řekla, že bude potřebovat pomoc zařizovat věci ohledně tábora, tak jsem s určitým nadšením přikývla. Jediná věc, nad kterou jsem ovšem nepřemýšlela bylo to, jak by mě tahle práce mohla vyčerpat. Postupem dnů jsem se totiž stávala chodící mrtvolou, která je ráda, že se dokáže vůbec zvednout z postele, a nakonec i pořádně otevřít oči. Bylo toho na práci více než dost a já potřebovala mít všechno co nejdříve hotové. Celý den i večer jsem projížděla všechny maily, projížděla korespondenci, všechny účty, které byly třeba a zapisovala je do výdajů tábora. Připadalo mi, že nic z toho vůbec neubývá a já se zmohla jenom na pouhé kroucení hlavy.

Když se nad tím tak zamyslím...je to jako mít každý den provizorní hodiny účetnictví. Matika, čísla, vzorečky...to mi nikdy nevadilo, já si vlastně i mnohdy užívala, že můžu dělat něco, čemu rozumím a chvíli se cítila nad věcí. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych měla takové zaměstnaní. Já potřebovala něco aktivního, něco, kde se budu hýbat, a hlavně nebudu celé dny sedět za monitorem. Proto jsem se vlastně rozhodla i pro práci v restauraci. Bylo to něco, co mě rozhodně naplňovalo víc než něco takového.

A dneska, když jsem si dala konečně jeden den volna, jsem si vzala deku, telefon, jednu z mých starších rozečtených knížek a vydala se ven. Dneska mi naštěstí přálo i počasí, protože ještě svítilo sluníčko. Sice bylo už venku chladněji, ale v mikině se to dalo vydržet. Spatřila jsem altán, který vykukoval zpoza stromů, kdy z některých již spadalo listí, proto na něj bylo tak krásně vidět. Zem barvila žluta, červená, hnědá a někde jsem zahlédla dokonce ještě zelené listy. Šouravým krokem jsem došla až k němu a na jednu z laviček rozložila deku a posadila se. Nohy jsem si dala na druhou lavičku, která byla kolmo od té mojí a úlevně vydechla.

Ani jsem neměla čas kontrolovat zprávy a řešit to, co se stalo předtím. Možná jsem to ani řešit nechtěla. Neměla jsem náladu furt dokola rozmýšlet nad tím, co by bylo a co ne. A koho by to vlastě bavilo? Furt jedno, a to samé dokola a k závěru se člověk stejně nikam nedostane.

Zapnula jsem si data na telefonu, abych se podívala na něco nového. První, co na mě ovšem vyskočilo byl chat s Elise, od které mi přišlo deset zpráv. Konečně se rozhodla ozvat? Že jí to teda trvalo, protočím oči a otevřu chat.

Christine

neuvěříš tomu, co se teď děje...

hej Christ

nevadí, napíšu ti to i tak

nastěhovala jsem se k Benedictovi...

A MILUJU TO TADY!!

proto jsem ti vlastně ani neodepisovala, stěhovala jsem se...strašně se omlouvám,

protože podle toho co píšeš, tak jsi v pěkným maléru

takže jakmile budeš na příjmu, tak mi zavolej

a ještě jednou se omlouvám

Povzdechla jsem si a podívala se, kdy byla naposledy aktivní. Před pěti minutami, skvělé načasování.

Jsem tady.

Odepíšu ji, přičemž u její fotky ihned naskočí zelené světýlko, které oznamuje, že je zase aktivní. Nestihnu ani pořádně zamrkat a telefon mi začne vibrovat v ruce. Vážně chce zrovna na Facetime?

"Christ, no ahoj!!" ozve se z telefonu vesele a já se podívám na její šťastný obličej. Natočím na sebe telefon a usměju se.

"Ahoj," odpovím prostě a promnu si kořínek nosu. Už se mi chce zase spát, ale nemůžu. Akorát bych si rozhodila spánkový režim.

"No," začne a pocítím její pohled. Prohlíží si mě a já jenom čekám až z ní vypadne nějaká rýpavá poznámka, tak jako vždycky. "Vypadáš jako po výbuchu," oznámí mi a já si pouze povzdechnu.

"Jak je u Benedicta?" vypadne ze mě, abychom se hned ze začátku nebavily o mně.

"Jóóó, jsem strašně ráda, že nám všechno takhle vychází. Konečně cítím, že tohle vydrží. Jeho barák je obrovský a kdybys viděla, jak je milý. Takového chlapa prostě ženská jen tak někde nesežene a-" začne vyprávět a já ji s povadlým úsměvem poslouchám.

"Jsem ráda, že ses konečně ozvala," přeruším ji po několika minutách. Tohle je to, co mě celou dobu užírá- to, že mě vyměnila a nechala mě za sebou jako kus hadru. Kruci, známe se snad dost dlouho na to, aby viděla, že mi není dobře a že potřebuju pomoc. Ona si teď ale očividně myslí, že se všechno točí jenom okolo ní.

"Christ, já se ti za to opravdu strašně moc omlouvám," začne se zase omlouvat a já zakroutím hlavou.

"Kolikrát se mi budeš ještě omlouvat? Já tě potřebovala předtím, a to omluvy nespraví," zamračím se a pohled stočím pryč od telefonu. "Mohla ses aspoň ozvat, že se něco takového u tebe děje, pět minut by tě rozhodně nezabilo," vyčtu a cítím, jak se ve mně hromadí více zlosti. Christ, hlavně se uklidni, pomyslím si.

"Tak mi ještě vyčítej, že žiju svůj život..." zamrmlá, avšak dostatečně na to, abych ji slyšela.

"Víš co? Musím jít, měj se," ukončím hovor a hodím telefon na dřevěný stůl přede mnou. Mísí se ve mně zlost, smutek a pochopení, že se nemůže věnovat jenom mně, ale tak pořád přeci...hloupých pět minut! Bouchnu silou do stolu až telefon nadskočí a mojí rukou projedu nepříjemná palčivá bolest. Zamumlám několik nehezkých slov a třu si místo, aby se ta bolest zmírnila.

Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila, ale namísto toho začnu brečet. Nejen kvůli bolesti, která mi pulzuje v ruce, ale také kvůli tomu, že tyhle hádky nikdy nekončily dobře. Jakmile si totiž Elise vždycky někoho našla, tak jsem šla na druhé místo a já ji byla dobrá teprve v moment, kdy se s dotyčným rozešla a ona se potřebovala někomu vyzpovídat. Přehlížela jsem to, protože je mojí jedinou kamarádkou a já o ní nechtěla přijít...když tu ale ona nedokáže být pro mě, tak proč bych měla já. Tohle je tak strašně moc neférové.

Mobil mi oznámí nově příchozí zprávu a já se chtě nechtě podívám, jestli to je Elise. Samozřejmě že ano.

Až se uklidníš, tak se ozvi a můžeme si normálně popovídat.

Tohle je snad hloupý vtip, ne?! Má vůbec cenu se ještě k tomuto vyjadřovat?

Povzdechnu si a podržím tlačítko na telefonu, aby se celý vypnul. Mám toho plný zuby a tohle je věc, která by mě akorát rozptylovala.

"Měla by ses naučit ovládat víc své emoce," ozve se za mnou a já se polekaně otočím.