ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XIX.

"V klidu si vybal a pak kdyžtak přijď za námi," odtáhne se ode mě a já pouze přikývnu na souhlas. Rozepnu první sportovní tašku a naskytne se mi pohled na fotky na kterých jsem já s Elise. Na další fotce jsem já s rodinou a na třetí s mým bývalým přítelem. Nevím, proč to fotku pořád mám. Už jsem na ni skoro zapomněla...ale teď, když se na ní podívám a zavzpomínám na ty časy...zakroutím hlavou a položím ji zpět do tašky. Fotky položím na noční stolek a začnu si vybalovat oblečení a také některé doplňky, které jsem si do bytu dokupovala a nemohla je tam přeci jen tak nechat.

Několik kusů oblečení si naskládám do skříně a neustále mě neopouští myšlenka, jestli jsem i tak neměla zavolat spíš Elise. Je to od něj velmi milé gesto, ale něco mi na jeho milém přístupu nesedí. Asi už začínám být paranoidní, protože pokaždé, když mi někdo chtěl pomoc, tak já za tím něco hledala, ale pokaždé bezúspěšně. I přesto se mě ten pocit neustále drží. Povzdechnu si a nechám zbytek věcí v tašce a kufrech. Nechám to na později, protože bych tu jinak byla ještě hodně dlouho.

Venku na verandě uvidím sedícího Chrise se Sebastianem a o několik metrů opodál Zrzku s Chrisovým psem. Projdu otevřenými dveřmi a štráduju si to přímo k nim. Posadím se na jednu z kovových židlí a zhluboka se nadechnu. Čerstvý vzduch, který ve velkoměstě člověk jen tak nenajde.

"Objednal jsem hovězí hamburgery, tak doufám, že nejsi vegetarián," promluví Sebastian a já pouze zakroutím hlavou, že opravdu nejsem. Pozoruji pobíhající lišku a mezitím stíhám poslouchat, o čem se ti dva baví. V momentu, kdy uslyším své jméno, tak se narovnám a pootočím hlavu a spatřím jejich úšklebky.

"No co," pokrčím rameny a zašklebím se na ně. Evans už chce něco říct, ale jednomu z nich začne zvonit telefon. Sebastian se s omluvným výrazem kamsi vypaří a já přesměruji zrak na Evansův hrudník.

Chci nějak začít konverzaci, ale on mě přeruší.

"Jak se ti tu líbí?" zeptá se.

"Upřímně? Jsem tady z toho úplně unesená," přiznám se. Zamyšleně mě pozoruje a nakonec se usměje.

Sebastian se vrátí během chvíle a tím přeruší ticho mezi námi. Tentokrát to ale nebylo to nepříjemné ticho, oba jsme si prostě jenom užívali chvíli ticha.

"Měl by sis kontrolovat telefon, nebude vyřizovat tvoje telefony," vyčte Chrisovi. On pouze něco zamručí a odejde.

Jakmile odejde, tak taky vstanu a vydám se za Zrzkou a jejím novým kámošem. Zastavím se v půli kroku a otočím se na Sebastiana, který jde za mnou. Ten ale nestihne zareagovat a nabourá do mě. Spadnu do trávy a já se něj podívám výrazem, zda to myslí vážně. On se na mě omluvně podívá a podá mi ruku. Toho využiju a strhnu ho za sebou do trávy.

"To jsme si nedomluvili," začne se smát a přetočí se nade mě. Zakroutím hlavou v nesouhlas a pokusím se dostat zpod něj, bohužel neúspěšně. "To se ti jen tak nepovede," zazubí se.

"Mám snad začít křičet a domáhat se pomoci od Evanse?" zeptám se ho s jiskřičkami v očích a on si mě přejede zkoumavým pohledem.

"Co mezi sebou máte?" zeptá se mě.

"Nic," odpovím prostě a on zakroutí hlavou a sleze ze mě.

"Ani za mák ti nevěřím, ty jedna," zamyslí se a poté dodá, "uličnice," zazubí se.

"Myslím si, že mě nikdy nepřestanete udivovat," pomůže mi vstát a já za Sebastianovými zády uvidím Chrise, který to musel celé slyšet a vidět. Zakroutím nad tím hlavou a u nohou ucítím svoji milovanou lišku.

„Málem bych ti zapomněl představit Doggera," řekne Chris a zavolá na hnědobílého psa a podrbe ho za ušima. Zrzku vezmu do náruče a nezapomenu podrbat Doggera, který ke mně přiběhne. My si budeme rozumět, usměju se na něj. Vydám se zpátky k židli a nechám lišku, aby se uvelebila na mém klině.

Po sotva patnácti minutách začne vyzvánět Stanovi telefon. On opětovně odejde někam pryč a po chvíli se vrátí i s jídlem v rukou. Dostala jsem svůj hamburger a abych řekla pravdu, tak dobrý hamburger jsem snad neměla roky.

~

"Jídlo bylo opravdu vynikající, ale asi to už dneska zabalím," vezmu Zrzku do náruče a vydám se do ložnice. Vyndám ze skříně oblečení, vezmu si s sebou ručník, hygienické potřeby a vydám se hledat koupelnu, kterou najdu na první dobrou. Osprchuji se, vyčistím si zuby a v mém pyžamu přeběhnu zpátky k sobě. Zalezu si do postele, kde se zachumlám do peřiny, která voní po skořici a s úlevným vydechnutí zavřu oči.

Uprostřed noci mě vzbudí rána, která vychází z vedlejší místnosti. S telefonem vykouknu z mého pokoje a vydám se směrem, odkud byla slyšet. Otevřu jedny dveře, ze kterých si myslím, že rána vyšla a mně dojde, že to je Evansova ložnice. Posvítím si po místnosti a uvidím rozplácnutého Chrise na zemi. Nejhorší na tom je, že ten člověk furt spí. To ho to opravdu nevzbudilo? Vždyť to znělo, jak když spadla bomba. Dojdu k němu a zatřesu s ním. On pouze něco zamumlá a spí dál. Znovu s ním zatřesu a on konečně otevře oči. Když mě spatří, tak vyletí do sedu a já klopýtnu o krok dozadu, jak se leknu.

"V pohodě?" zašeptám jeho směrem.

"Jo-jasně, co tady děláš?" zeptá se mě a já ukážu na tvrdou podlahu, na které dosud ležel.

"Tak nějak jsem slyšela ránu, a-a šla jsem zkontrolovat, co se stalo," dopovím a v šeru uvidím jeho úsměv.

"Dík za starost, ale měla bys jít spát," zvedne se ze země.

"Jo, vždyť už jdu," zamumlám a odcházím ke dveřím

"Ale jestli chceš zavzpomínat na tábor, tak můžeš spát klidně tady," řekne, když jsem na odchodu a já se zastavím v půli kroku. Obrátím se na něj s úšklebkem a vydám se k jeho posteli, kde skončím na druhou polovinu postele. Poslední dobou překvapuju sebe samotnou. Tohle bych nikdy dřív neudělala.

Zasměje se a já se uvelebím pod peřinou, která voní po něm.