ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola VI.

O několik dní později...

„Jsem ráda, že Vás všechny mohou přivítat na dalším ročníku našeho úžasného táboru, který se jako každý rok nesmí obejít bez nějakého velkého překvapení," začnu vítat všechny přítomné, když se usadí. Pokračuji ve svém skvělém proslovu, který si tahám z paty a doufám, že neřeknu nějakou hovadinu. „Určitě jste byli obeznámeni, že to velké překvapení bude možnost se stát jedním dnem superhrdinou!" vykřiknu a hned na to se ozve jásot. „Teď přenechám slovo vedoucím, kteří vás rozdělí do skupin a chatek," zakončím svůj proslov a vedoucí se ujme slova.

Dojdu za mamkou, která stále přihlíží na místo, kde jsem stála.

„Moc pěkně jsi to řekla," řekne, když se vedle ní postavím a já se pro sebe usměju. Od té scénky, která se stala v bazénu, na mě Chris nepromluvil. Na jednu stranu to pro mě bylo potěšení a na druhou stranu to bylo nepříjemné, když jsme oba byli v jednom pokoji. Je to taková hra. Ani jeden nechceme prohrát, ale řekla bych, že dneska se komunikaci už nevyhneme. Rozhlédnu se po jídelně, abych ho našla, ale nikde není. Vlastně mě to ani nepřekvapuje, však by ho ty děti sežraly. Mám takový pocit, že se nedostaví ani na oběd. Pokud se neobjeví, tak mu to stejně s největší pravděpodobností budu muset odnést.

Během mého přemýšlení se už děti rozdělily a dostaly klíče od své chatky.

Vzpomenu si na včerejší hovor s Elise, která mi řekla, že se kamarádský vztah s Benedictem vyvíjí v něco většího. Jdou na to celkem rychle, co si budem, ale přeju jí to.

"Za chvíli přijdu pomoct se stoly," řeknu a s hlavou plnou myšlenek se vydám nahoru do pokoje. Otevřu dveře a vidím rozvaleného Chrise na mé posteli. Počkat, na mé? Zamračím se a přimhouřím oči.

"Něco jsem ti o tom říkala, ne?" promluvím a on vyděšeně otevře oči. Zasměju se nad tím a položím telefon na stolek. Zamručí a pomalu se zvedne. Nakonec jsem to byla já, kdo přerušil toho bobříka mlčení.

"Máš prostě měkkou postel no," zachraptí, což znamená, že jsem ho opravdu probudila. Strčím do něj, že si může klidně zase lehnout.

"Přišla jsem hlavně proto, že jsem se tě chtěla zeptat, jestli chceš potom přinést jídlo nebo se vydáš do jámy lvové," zeptám se ho a on několik zmateně zamrká, "no, jestli sis toho nevšiml, tak dneska přijely děti, které jsou celé natěšené, až uvidí své superhrdiny," zazubím se a otočím se ke dveřím.

"Byl bych rád, kdybys mi to přinesla," řekne a já kývnu. Zavřu dveře a běžím pomoc do jídelny ji dát zase do původního stavu. Musím říct, že takovou reakci jsem od něj nečekala, ale mile mě to překvapilo.

Po asi dvaceti minutách jsme měli všechny stoly hezky uspořádané a my mohli zavolat děti na oběd.

Vzala jsem si svojí porci jídla. To znělo, jako kdybych byla někde ve vězení, pomyslím si. Sice lasagne moc nemusím, ale když nic jiného není, tak to prostě člověk sníst musí. Na tyhle dny je třeba plný žaludek. Děti byly naopak strašně nadšené a řekla bych, že i dost dětí si šlo přidat.

Pozítří mají přijet další herci a celý den bude zaměřený pouze na ně. To bude srandy, řeknu si pro sebe.

Dojedla jsem svojí porci a vydala se za Penny.

„Potřebovala bych jednu porci lasagní pro jednoho lenocha, který se nacpal do mého pokoje," řeknu a ona s úsměvem přikývne. Podá mi talíř s jídlem a já vezmu příbory a flašku vody, aby tam nepošel žízní.

Opět se vydám po schodech nahoru. Měla bych si začít počítat, kolikrát za den vyjdu schody, protože to je furt akorát nahoru, dolu, nahoru, dolu.

Otevřu dveře a všimnu si, že Evans pořád leží ve stejné pozici, jako když jsem odcházela. Očkem se zaměřím na svůj telefon, kterému teď zhasla obrazovka. Ach, ty parchante.

"Vstávej Šípková Růženko," řeknu a zacloumám s ním, "přinesla jsem ti jídlo." Otevře znaveně oči a posadí se. Vezme si talíř a vodu mu položím na stolek.

"Myslel sis, že si toho nevšimnu, co?" zeptám se po chvíli a on se zakucká.

"Co?" řekne s plnou pusou, že mu pomalu není rozumět.

"S tím telefonem," prokřupnu si prsty na levé ruce a on se jen zakření.

"Když ty si ho tady tak nechala a prostě," začne a já nadzvednu obočí, "prostě mi to nedalo a já... musel jsem," dořekne a já se plácnu do čela. To snad není možný. Vezmu si svůj telefon a rozcuchám mu jeho vlasy.

"Tak hele!" položí talíř na stolek a zvedne se. Stojí ke mně čelem a já se na něj zamračím.

„Ty jsi nemusel vůbec nic, jenom jsi prostě člověk, co nerespektuje soukromí druhých. Což bych zrovna u tebe nečekala," zamrkám na něj. Přiblíží se ke mně a z jeho tváře zmizí úsměv.

"Nevíš vůbec nic," zazubí se a chytne mě za boky.

Nervózně se ošiju a pokusím se od něj oddálit. On mě avšak vyzvedne do vzduchu a já slabě vykřiknu, když neucítím zem pod nohami. Zlomyslně usměje se a hodí mě na jeho postel.

"Ode dneška spíš tady."