ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXIV.

Se zavřenýma očima jsem se snažila nahmatat peřinu, avšak marně. Určitě se bude válet někde v rohu místnosti. Vstávat se mi pro ni nechtělo, co si budem... Mým tělem projede mráz a já se stočín do klubíčka, abych se trošku zahřála. Jediné, co zakrývalo, jinak mé nahé tělo, bylo tričko. Upřímně si nejsem jistá, jestli tenhle kus oblečení je můj. Je o něco širší, takže je buď mé, protože podobné oblečení nosím na spaní, ale na druhou stranu si vůbec nedokážu vybavit, že jsem lezla do šatníku a převlékala se, když mě Sebastian nechtěl pustit ani na minutu z postele. Druhá varianta je ta, která by dávala asi největší smysl, že je Sebastianovo. Určitě jsem využila příležitosti, když ho měl někde poblíž postele a vzala si ho.

Poposunu se k osobě ležící po mém boku. Obejmou mě dvě silné paže a já se spokojeně usměju.

Rukou mi začne přejíždět po zádech a já spokojeně zavrním jako nějaká kočka. Otevřu oči a několikrát zamrkám, abych se pořádně zorientovala. Zase mě pozoruje s tím jeho výrazem, který měl včera večer.

"Dobré ráno," zachraptí a upraví mi vlasy, aby mi pořádně viděl do obličeje.

"Dobré," zamumlám a pohladím ho po tváři. Jsme u sebe tak blízko, že se pomalu dotýkáme nosy. Kdyby nás někdo pozoroval, tak se asi začne smát, protože musíme vypadat komicky. Ležíme spolu na jednolůžkové posteli, jsme na sobě nacrcaní jako sardinky v konzervě, nemluvě o tom, že tu ještě ležíme polonazí. Uchechtnu se nad touhle myšlenkou, což Sebastian zpozoruje a zamračí se.

"Něco vtipného?" zeptá se a nadzvedne jedno obočí.

"Jenom jsem si představila, jak by to vypadalo, kdyby sem někdo přišel," znovu se zasměju a zabořím hlavu do jeho hrudníku.

Uslyším, jak se uchechtne a hrudník se mu začne nepravidelně zvedat pod návalem smíchu. Přehodí si mě na něj a já se spokojeně uvelebím v jeho klíně. Potěšeně vydechnu, když ucítím, jak jeho ruka sjela z mých zad na můj zadek.

"Nechal bych si tě v té posteli napořád, kdybych mohl," vydechne, když se se svým pozadím začnu hýbat v jeho klíně.

"Tak určitě," vezmu jeho slova s nadsázkou a políbím ho. Kousnu ho do spodního rtu a čekám na jeho reakci. Oplatí mi to stejnou kartou, přičemž se to zvrhne do vášnivého líbání. Oba jsme jako v euforii, která přetrvává ze včerejší noci. Víme, že tohle je něco, co jsme oba potřebovali.

Nebudu toho litovat, nechci toho litovat. Jediný pocity, které chci z tohohle mít je to nadšení, které proudí celý mým tělem.

Začne mi vyhrnovat tričko a má ruka zabloudí k jeho spodnímu prádlu. Nepřestáváme se líbat a oba víme, že to, co bylo v noci bude pokračovat.

"Christine? Jsi tady?" uslyším náhle ze spodního patra a já se vyděšeně odtrhnu od Sebastiana. Nechápavě se na něj podívám. Tohle se mi snad jenom zdá, ne? Vyskočím z postele a po zemi se pokusím sebrat všechno oblečení. Natáhnu na sebe kalhoty a převléknu se z jeho trička do toho svého.

"Už jdu!" zakřičím nazpět a podívám se směrem k posteli. Gesty mu naznačím, aby zmizel z mého pokoje a šel do toho pro hosty, kdyby se dotyčná osoba rozhodla dojít až sem.

Nevím, jak bych tohle vysvětlovala.

"Nevylejzej, dokud pro tebe nepřijdu," zašeptám mu do ucha, když je na odchodu. Nezapomene mě plácnout přes zadek, nad čímž pouze protočím oči, ale na tváři mi stále hraje úsměv.

Zavřu dveře od pokoje a vydám se dolů po schodech. Pokusím se trochu upravit svůj rozcuch na hlavě, ale vzdám to v moment, kdy si všimnu gumičky na mé ruce. Udělám si ledabylý drdol a rozhlédnu se kolem sebe. Ten hlas jsem poznávala až moc dobře, ale nevěděla jsem, zda se mi to pouze nezdálo. Proč by tady ta osoba byla?

"Elise?" zavolám jméno do ticha a vstoupím do jídelny. Pokaždé, když jsme měly obě volno, tak jsme sem jezdily. Byly jsme tu rády a ona se tu cítila jako doma. Jsme jako dvě sestry, ale poslední dobou to až příliš pokulhává. Vlastně i moje máma ji brala jako svoji dceru, a proto ji vlastně před začátkem léta mrzelo, že tady letos nebude.

Nikdo nevěděl, co se letos všechno stihne stát.

Spatřím ji, jak stojí opodál u oken, které směřují na velké prostranství za budovou.

"Nezvedala si mi telefon, tak jsem se rozhodla, že tě přijedu navštívit," oznámí mi. Ne že bych ji neviděla ráda, ale po včerejším rozhovoru furt nevím, co si myslet. Asi jsem ji prostě možná měla jenom nechat větší prostor a hned na ní nevyjet. Každopádně, dnešní příjezd mohla odložit třeba na zítra, aby tady už nebyl Sebastian. Zrovna teď s ní opravdu nechci probírat, co se stalo mezi Chrisem a mnou.

Ona měla na tohle načasování vždycky talent. Objevit se v tu nejméně vhodnou chvíli a když ji naopak člověk potřebuje, tak není k dostání.

"Jo-já..." nevěděla jsem, co na to říct. Sklopila jsem zrak a přemýšlela nad správnými slovy. Nic mě nenapadlo, ani hloupá výmluva, kterou jsem se tak snažila vymyslet. Prostě nic.

"Christ, já se omlouvám, že jsem se ti nevěnovala, ale bylo toho moc," chytí mě za ruce a přitáhne si mě do objetí.

"Já vím, to už jsi říkala," povzdechnu si a opětuji objetí.

"Na tebe toho bylo očividně taky moc," pokračuje dál a odtáhnu se z objetí. Pouze přikývnu a zadívám se kamsi za ní. Na kraji lesa si povšimnu malé oranžové skvrny. Oči se mi rozzáří a Elise se na mě nechápavě podívá. Že by se konečně zase vrátila. Ta malá zrzavá koule?

"Na co se to-" chce se zeptat, "Zrzka?" vypadne z ní a já pouze přikývnu. "Proč jsi z toho tak vykulená?" začne se vyptávat a já se pohledem stočím k ní.

"Víš, stalo se toho dost a tohle je jedna z nich," řeknu, aniž bych ji prozradila více a doběhnu ke vchodovým dveřím. Nepřemýšlím nad tím, že zanechávám dvě osoby za sebou. Chci vidět zase tu Zrzku, na kterou jsem pomalu každý den myslela a nevěděla jsem, co se s ní stalo.