ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXVII.

O několik dní později

Z lednice vytáhnu poloprázdnou flašku bílého vína a naliju si malé množství do skleničky. Co mi bylo řečeno, tak by měla být na toto víno přímo určena...nebo teda asi s největší pravděpodobností. Nikdy jsem se v tomhle příliš nevyznala.

Vrátila jsem se do obýváku a rozvalila se na gauč. Tato místnost se pro mě stala útočištěm, kde poslední dny trávím ráno, odpoledne i večer. Zhluboka vydechnu přebytečný vzduch v plicích a na chvíli zavřu oči. Jsem unavená, celé dny probíhají tak, že buď spím nebo piju víno, které tu má Chris uložené. Netuším, jestli na mě takhle dolehla Sebastianova slova nebo to, jak se zachoval, ale jedno mi přijde horší než to druhý. Cítím se den ode dne hůř a jenom tiše doufám, že se za chvíli objeví někdo, kdo mě vytáhne z této šlamastiky. I když...stojím o to vůbec? Stojím o něčí pomoc, která třeba vůbec nic nezmění?

Dodger pociťoval můj smutek, a proto u mě ležel a byl mým momentálním jediným přítelem. Několikrát se mě snažil donutit, abych s ním šla na procházku, strkal do mě jeho ledovým čumákem, ale já ho pokaždé odbyla. Vím, že to není správné, ale procházet se teď někde venku, mi zrovna dvakrát nezní jako dobrý nápad. Jak se vlastně říká...pes je nejlepší přítel člověka. Až teprve teď mi došlo, jak moc pravdivá slova to jsou. Naopak na Zrzku jsem začala až příliš rychle zapomínat. Doufám, že až ji znovu uvidím, že mi to odpustí.

Pár dní zpátky jsem dokonce psala i několik zpráv mé kamarádce Elise, ale ta mi neodpovídala stejně jako Chris. Připadala jsem si, že na mě všichni zapomněli a již nejsem podstatnou součástí jejich životů. Minulost je sice hezká, ale co ta budoucnost? Nikdy jsem si nepřipadala, že bych měla být u někoho na prvním místě, ale když člověk začne pociťovat vlastní bezvýznamnost, tak to není nic příjemného a asi ani nic dobrého na psychiku.

Chtěla jsem se natáhnout pro skleničku s tou nasládlou tekutinou, ale povšimla jsem si, jak jsou mé ruce roztřepané. Takhle se klepou už od toho momentu, kdy se stal ten incident se Sebastianem. Nejhorší na tom všem je, že jeho dedukce potvrzuje to, že mi Chris neodpovídá na zprávy, takže já vůbec nemám tušení, co se s ním děje a kdy se vrátí.

Bojím se...bojím se čelit něčemu, co nechci, aby byla pravda. Nikdy mě nenapadlo, že by byl Chris něčeho takového schopný. Proč by to vůbec dělal? Ví o tom jeho žena, kterou třeba má? Je možný, že má děti? Ne, to je nesmysl...média na tohle mají nos a dokážu si představit ten velký bulvární článek, který by člověk nedokázal přehlédnout.

Zatřepu hlavou, abych vyhnala všechny tyhle myšlenky a vypiju zbytek vína, který byl ve skleničce. To víno mizí nějak rychle, uchechtnu se a zabořím se do polštářů na gauči. Víte, čeho jsem se snažila tím alkoholem docílit? Chtěla jsem na všechno zapomenout, vypnout na chvíli mozek a nezaobírat se tím. Dopadlo to ale přesně naopak, ještě hůř. Bože, dovol mi aspoň na chvíli být v klidu, pomyslím si, a pokusím se na chvíli usnout.

~

Pozoruji vteřinou ručičku na hodinách, co visí v kuchyni, a přemýšlím nad tím, jak je možné, že někteří nedokáží z analogových hodin poznat, kolik je vlastně hodin. Učila jsem se to jako malá a přijde mi až nemožné to zapomenout. To se v dnešní době všichni už spoléhají jenom na digitální hodiny? Proč zase vůbec přemýšlím nad takovými hovadinami? Možná bych měla opravdu začít dělat něco se svým životem, jinak se ten domeček z karet opravdu zbortí. Jestli se teda už nezbortil.

Je půl druhé odpoledne a já sedím na barové stoličce. V ruce držím sklenici s vodou a čekám, než se rozpustí nějaký šumivý vitamín, který by mi pomohl od bolesti hlavy. Silně o tom pochybuji, ale tak pořád mám v sobě neustále trochu naivity, která mi říká opak. Když jsem se totiž vzbudila, tak má hlava byla jako jeden velký střep a já si nemohla za nic vzpomenout, co jsem dělala.

Nepořádek mě nakonec usvědčí v tom, že tu musím pouklidit, protože přeci jenom...tohle není pořád můj domov. Nebo...měl by být...ale teď mi to tak nepřipadá. Jsem tu jak návštěva, která se tu jenom na nějakou dobu zdržela. Třeba Chris jenom čeká až vypadnu? Proto mi neodpovídá?

Z kuchyně seberu prázdné lahve vína, které později odnesu do popelnic. Ve skříňce pod dřezem vezmu jeden z hadrů, se kterým utřu kuchyňskou linku. Vyhodím další bordel, který na ní ještě byl a do myčky naskládán nádobí.

Postupně jsem takhle uklidila zbytek celého domu, přičemž jsem vyluxovala a později chtěla ještě vytřít podlahu a umýt okna, které byly špinavé od toho, jak na ně Dodger furt skáče. Jako poslední na úklid jsem si nechala ložnici. Nevím proč, ale asi to bude hlavně tím, že tam myslím na Chrise nejvíc. Ale ne v tom smyslu, co myslíte!

Otevřu dveře od ložnice a zamířím si to rovnou k šatní skříni. Vyndám sportovní tašku a hodím ji na postel. Nemám v plánu odejít, nebo rozhodně ne na furt. Začnu do tašky skládat oblečení, které jsem si sebou přivezla a byla ráda za to, že některé věci zůstaly netknuté v tašce. Ještě začnu procházet všechny šuplíky, abych náhodou na něco nezapomněla a zarazila se před šuplíkem, který byl Chrisův. Je mi jasné, že tam nemůžu mít žádné svoje věci, ale zvědavost mi nedala, abych se přesvědčila o tom, že to, co říkal Sebastian jsou pouhé lži.

Nakouknu do šuplíku a povšimnu si fotek v rámečku. Dvě fotky byly se mnou, ani nevím, kde tyhle fotky vyšťoural, ale vypadáme na nich oba spokojeně. Žádná tajemství, žádné nepříjemnosti...

Vzala jsem jeden z rámečků do rukou a pozorně si ho prohlédla. Christine, měla bys přestat koukat na detektivky, řeknu si v hlavě a oddělám zadní část rámečku, aby se ujistila, že se v rámečku neskrývá další fotka.

Řekněme, že jsem asi magnet na tyhle věci, protože se tam přesně schovávalo to, co jsem nechtěla. Rozklepanou rukou jsem vzala obě fotky do ruky a nejdřív otočila tu, která byla vidět hned v rámečku, ta naše, já a Chris. Poté jsem se přerývavě nadechla a otočila druhou fotku.

Do očí se mi vehnaly slzy a já již nechala prostor svým pocitům naplno. Na fotce byla totiž žena, o něco starší než já, a bylo mi jasné, že to nebude jen tak někdo. Jsem si jistá tím, že nikdo z příbuzných to být nemohl, ale co když se třeba jedná jenom o kamarádku? Proč by ale...z přemýšlení mě vytrhne zabzučení telefonu.

Říkal jsem to, stojí ve zprávě od neznámého čísla, i přesto mi je jasné od koho ta zpráva je.

Potřebuju, aby ses postaral o Dodgera, než se Chris vrátí, odepíšu a začnu, teď již najisto, balit.