ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXIX.

"Jsem ráda, že jsem si měla po dlouhé době zase s kým popovídat," poděkuje mi máma a já se jenom usměju.

Vzpomenu si na Elise, která mi ani po několika týdnech neodpověděla na jedinou zprávu, kterou jsem ji posílala. Už několikrát mi proběhlo hlavou, jestli se ji něco nestalo, ale tenhle pocit mě zase hned opustil. Spíš jenom prostě nemá čas, musí čas trávit s někým, kdo je pro ni očividně důležitější, Benedict.

"To já jsem taky ráda," odvětím a zvednu se ze židle, už je něco málo po deváté večer. Mluvily jsme spolu hodně dlouho, a proto tady taky proběhlo hodně konverzací, u kterých bych nikdy neřekla, že budu zrovna řešit se svojí mámou.

Máma se taky zvedne a přisune židli ke stolu. "Každopádně, po dnešku jsem celkem vyčerpaná a zítra mě toho ještě dost čeká, takže ti přeju dobrou noc," pohladí mě po rameni a zmizí ve dveřích.

Povzdechnu si a odejdu zpátky do svého pokoje. Nemám tušení, jak dlouho tu budu. Nemám tušení, jestli se věci prostě nějak vyřeší nebo mě to časem doběhne a já budu muset zasáhnout. Utíkat před problémy, výborně Christ, tohle je to, co jsem za celý svůj život potřebovala.

Rozvalím se po posteli a zadívám se na bílý strop. Možná to byla unáhlená reakce, ale nemůže se mi za ní nikdo divit. Věřím, že by takhle zareagovala valná většina. Nebo si spíš myslím, že takový případ se vyskytne na světě jednou ku milionu. Jak může vůbec člověka napadnout, aby se začal stýkat s jiným člověkem a začal s tou osobou žít nový život? Jak to vůbec člověk dokáže? Musí být přeci v takovém neskutečném časovém presu, že se to prostě jednou dozví obě strany, jako teď já.

Převalím se na bok, obličejem k nočnímu stolku, a zvednu telefon. Žádné nové zprávy, žádné zmeškané hovory. Bože, cítím se opravdu bezcenná. Je to, jak čekat na Boží smilování. Naivně doufat, že se někdo ozve, i když o vás nejeví zájem. Řekla bych, že mé situaci se říká závislost na druhých osobách, protože neustále potřebuju vedle sebe někoho, kdo by mě mohl poslouchat nebo při mně jenom stát.

S těmito dotěrnými myšlenkami zavřu oči a pokusím se aspoň na pár hodin usnout. Ráno přece musím být fit, abych mohla pomoc někomu, komu na mě záleží.

~

Ozve se ťukání na dveře, což mě donutí otevřít oči. Já myslela, že jsem tu jenom já a máma...venku bylo ještě šero, což byl jediný plus pro mě, protože jsem si nezatáhla žaluzie. Zvedla jsem se z postele a šouravým krokem jsem se dostala ke dveřím. Otevřela jsem dveře, ale před nimi nikdo nestál. Vtípky? Vykouknu na chodbu, která je potemnělá a jediné světlo vychází z okna na konci chodby, světlo Měsíce. Kolik je vůbec hodin? Na schodech si všimnu stínu, který se mihne v moment, když se zrovna otočím.

"Haló?" řeknu daným směrem a vzpomenu si na klišé hororové filmy, které začínají přesně takhle. Zakroutím hlavou a zavřu dveře od pokoje. Skočím zpátky do postele, teď už lehce vyděšená.

Nikdy jsem nebyla žádným milovníkem tmy, natož mojí fantazie, která si představuje všechny nejhorší scénáře a tmavé postavy, které se v temných rozích místnosti vyskytují. Vždycky jenom čekají na můj krok, který udělám.

Přikryju se dekou a zavřu oči. Chci se pokusit znovu usnout, avšak v ten moment se zase ozve zaklepání na dveře.

Vyděšeně si přehodím deku přes hlavu, jako malé dítě, a pevně stisknu víčka k sobě. Uslyším zavrzání dveří od mého pokoje. Doufám, že to je máma. Musí to být máma, nikdo jiný tady není. Takže není šance, aby se tu vyskytovala ještě třetí osoba. Prostě ne.

Přes deku vidím černou siluetu, která se ke mně tichým krokem blíží a mé srdce buší čím dál tím rychleji. Co se teď bude dít, kdo to je? Cítím, jak postava stojí přímo před mojí postelí a já se snažím zklidnit svůj tep. Tohle je fakt hodně špatný vtip, nechci vědět, jak tohle skončí, opravdu ne!

Postava se natáhne po mé přikrývce a strhne mi ji z hlavy. Tisknu víčka k sobě a až po několik sekundách se rozhodnu otevřít oči.

~

Ozve se hlasité bušení na dveře, přičemž se zpoza dveří ozývá hlas mojí mámy.

"Christ, kolikrát jsem ti říkala, aby sis nezamykala! Chci, abys byla za pět minut dole!" cítím na jejím hlase rozhořčenost a já nechápavě zamrkám.

Co se to právě stalo?