ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXVIII.

"Ahoj mami!" zavolám, když uvidím její tvář. Nevěděla jsem, jestli dělám dobré rozhodnutí, ale ona byla momentálně jediná, která mi dokázala pomoc. A možná i já jí...

"Christine," usměje se a rychlým krokem dojde ke mně a obejme mě.

"Omlouvám se, že jsem tak narychlo přijela- a taky, že jsem předtím tak rychle odjela," omluvím se a odtáhnu se z objetí, ze kterého mě nechtěla pustit.

"Já- v pořádku, Christ, naprosto chápu, že ses tak zachovala. Jsem ráda, že jsi tady," na tváři ji hraje úsměv a ona si pohladí, už větší, bříško. "Jsem ráda, že na to tady nebudu sama," řekne po chvíli ticha během kterého se rozejdeme do obrovské budovy.

"Táta asi odjel hned po mně, co?" začnu ne zrovna dvakrát příjemné téma a ona pouze zakroutí hlavou.

"Byl tu ještě týden a snažil se do mě hustit jeho moudra," přestane mluvit a zastaví se. Pohlédnu na ní, protože mi je jasné, že potřebuje chvilku prostoru, aby to vstřebala. Sice to bude už nějaká doba, ale s tímhle se smířit...to není jen tak. "Ale nedala jsem se," vztyčí hlavu, aby dala vážnost svým slovům.

Obejmu ji kolem ramen a společně odejdeme ke vchodovým dveřím. Už není takové teplo, ale ani to nevypadá, že by se mělo v posledních týdnech více ochlazovat...nebo co jsem četla na internetu aspoň. Ale tam taky člověk neví, čemu všemu věřit.

Podržela jsem dveře a nechala mámu, aby vešla jako první. Bok po boku jsme potom vyšly schody, kde jsem si do svého pokoje dala tašku, se kterou jsem přijela. Dohodly jsme se, že se sejdeme za 10 minut v jídelně, že musí ještě něco vyřídit, protože by to nikdo jiný neudělal.

Rozhlédnu se po pokoji a vzpomnenu si na to, když Chris poprvé přišel. Pocity? Smíšené, nepředstavitelné a nechápavé. Proč by zrovna Chris Evans spal u mě v pokoji? Hloupost, kterou už nikdy nepochopím, protože mi ji nemá kdo vysvětlit. Zakroutím nad tím hlavou a odejdu do jídelny, kde jsem se posadila na první židli, která mi přišla pod ruku.

"Pořád jsi mi nevysvětlila, co se vlastně stalo," ozve se po několika minutách za mými zády, až vyděšeně nadskočím.

"Fuu- jsem se lekla," položím si ruku na srdce a zasměju se. Pouze mě poplácá po rameni a sedne si na kovovou židli vedle mě.

"Takže?" zeptá se znovu a čeká na odpověď.

Můj úsměv zmizí a zamyslím se, jak vlastně začít. "Teď toho prostě-" začnu, "bylo hodně."

Plácne se do čela a já se na ní pouze zazubím. Naštěstí mamča pochopila, že se mi teď o tom zrovna mluvit nechce, a proto se v tom už rozhodla dále nerýpat. Ví, že ji to postupem času řeknu sama, aniž by mě do toho někdo nutil.

"Spíš bych byla radši, kdybys mi řekla všechno od začátku, protože vůbec nevím, jak se mám teď cítit," vydechnu a opřu se lokty o stůl, "co si myslet o tátovi..." dodám ještě a uhnu pohledu, který na mě máma nasměruje.

"Zlatíčko, já popravdě nevím, jak začít..." poškrábe se na zátylku a na jejím pohledu je vidno, že nad tím opravdu přemýšlí.

"Co možná začít od úplného začátku?" napadne mě a podívám se na hodinky, kolik je vůbec hodin. Jsou čtyři odpoledne, tak to máme hafo času, stejně není kam pospíchat.

"To bude asi nejlepší," přikývne a začne vyprávět.

Už kolikrát jsem ti vyprávěla, jak jsem se tvým otcem poznala, ale pro jistotu ti to zopakuji, protože toho beztak po těch letech nemáš furt dost, zasměje se máma. Začalo to, když jsem byla na střední, byla to vlastně taková láska na první pohled, ale jelikož jsme na tohle ani jeden moc nevěřil, tak jsme tomu nedávali žádnou váhu. Po několika letech kamarádství mě tvůj otec pozval na rande a oba jsme byli v obavách, jak tohle všechno vlastně dopadne. Ani jeden jsme neměli žádné jiné zkušenosti se vztahy a to, jak fungují- to už byl pro nás jiný vesmír. On se člověk sice o vztahu nemá moc co učit, spíš jenom sbírá postupem let zkušenosti a maximálně může přemýšlet nad tím, co by bylo a co kdyby tamto. Nevím, jaký nastal zvrat. Asi si našel jinou ženu, pokrčí rameny. Ale řekla bych, že prostě postupem těch let už ho přestal bavit jeden a ten stejný stereotyp. Řekla bych, že jediný, co on potřeboval byla změna a i přesto, že jsem si myslela, že s tvým otcem zestárnu, tak ne všechno jde přesně podle scénáře a tohle byla pravděpodobně věc, která se už plánovala delší dobu, ale on to nebyl pouze schopný říct. Bál se, že mě zlomí, v čemž měl na jednu stranu asi pravdu, ale já to beru s nadhledem- vždycky je cesta, jak vyjít z téhle nehezké situace určitým, dobrým způsobem, aniž bychom si ublížili víc, než je zdrávo. Jde tady jenom o to, abychom si navzájem vyhověli- přičemž já mu tedy vyhověla. Vyhověla jsem mu tím, že jsem mu nechala volný prostor a on se mi tímhle odvděčil. Proto jsem si taky chtěla nechat i toho prcka, který přijde za nějaký čas na svět. Nemůže mi říkat, co bych měla a neměla dělat. Přeci- jsem matka už jedné krásné mladé ženy, která je slušně vychovaná, a i když mě některé věci na ní opravdu štvou, tak ji nechci omezovat do konce života. Ty, Christ, musíš žít svůj život vlastním scénářem a nikdo by ti do něj neměl psát, to si hlavně uvědom, protože takhle by ses akorát nechávala strhávat na vedlejší linii, která ti není souzena.

"Řekla bych, že jsem řekla vše, co jsem potřebovala. Sice to zní jako nějaká poslední slova před smrtí, ale chci, abys tohle všechno věděla, protože je pravděpodobnost, že se s tím budeš taky potýkat," vysvětlí mi nakonec, "nebo se s tím už dokonce potýkáš," usměje a mně je jasné, že podvědomě tuší, proč jsem vlastně přijela.

Moje maminka byla vždyckyčlověk, který lidem dává více šancí. Možná bych se od ní měla začít učit, protoženěkdy ty druhé šance nejsou úplně k zahození. Třeba jsou lidé, které by jiopravdu využili a nepromarnili ji.