ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXII.

Nemohla jsem z něj spustit zrak. Ty jeho modré oči mě hypnotizovaly a já ze sebe nedokázala vydat jediné slovo. Měla jsem sucho v ústech a můj tep byl zrychlený. Nevěděla jsem, co si o tomhle myslet.

Celá tahle situace je naprosto nesmyslná. Ne-smy-sl-ná.

Jeho obličej se přiblížil k tomu mému, přičemž mě jeho oči nepřestávaly pozorovat. Věděl, že se mi hlavou točí neskutečně moc myšlenek. Dokonce bych řekla, že sám ví, co tohle všechno může přinést za následky.

"Nepřemýšlej nad ním," zašeptá a urovná mi neposedný pramen vlasů. Uhnu pohledem, abych se nemusela nadále dívat do jeho očí. Užírá mě svědomí. Už jenom kvůli tomu, že tu leží nade mnou a já se neodtáhla, když mě políbil. Jak jsem mohla, tak snadno podlehnout?

"Tohle všechno je špatně," vypadne ze mě konečně něco srozumitelného. Pokusím se zvednout, ale on mě zatlačí zpátky do peřin. "Prosím," odstrčím ho od sebe, ale on se nenechá jen tak odbýt.

"Chris poslal tebe i mě do prdele, přesto se furt snažíš-" odmlčí se, "snažíš se být tou naivní, která neustále doufá, že se všechno spraví a vrátí do normálu."

Zaraženě se na něj podívám. Tak proto tu je?

Zvednu se z postele a hodím po něm ručník, který spadl na zem.

"Já jenom myslela..." chtěla jsem něco říct, ale on mě přeruší.

"Ne, nemyslela! Ty prostě jednoduše doufáš, že se všechno vyřeší samo, ale nevyřeší, chápeš to?! Tohle je realita, hloupá realita!" vyjede na mě a postaví se.

Otevřu pusu, abych nějak oponovala, ale nevyjde ze mě jediná hláska. Má pravdu. Já totiž opravdu čekám, že se všechno samo vyřeší. Otočím se k němu zády a při odchodu z místnosti mi začnou téct slzy po tváři. Nejsem naivní, jsem hloupá.

Odejdu dolů do jídelny, abych se podívala, jestli tu je ještě máma. Připadám si jako malé dítě, hledám oporu u ní, namísto toho, abych začala žít sama spořádaný život. Vstoupím do místnosti, kde si všimnu sedící postavy u okna. Venku už přestalo pršet, což je jedno z dobrých znamení. Mraky se už pomalu rozehnaly, ale sluníčko je již dávno schované.

Otřu si slzy a několika rychlými kroky dojdu ke stolu.

"Mami?" sednu si naproti ní a podívám se na hrníček s čajem, který tak pevně svírá v rukou. Klouby na prstech má zbělalé a připadá mi, že i v obličeji je pobledlá. "Děje se něco?" zeptám se.

"Ne, já jenom-" začne a usrkne si čaje, "Penny dneska oznámila, že už tu nemůže dál pracovat. Je na tom špatně a já bych ji ráda nějak pomohla, jenže nevím jak," řekne zjednodušeně. Tak tohle jí tak užírá? Něco mi říká, že v tom bude hrát roli ještě něco dalšího, ale proč se šťourat v něčem, do čeho mi nic není.

"Tak za ní jeď a já dodělám tu práci, která ještě není hotová," oznámím ji a natáhnu k ní ruku.

"Nechci tě zatěžovat, když tu máš-" nedořekne a já zakroutím hlavou.

"S ním se vůbec netrap. Myslím si, že on ještě dneska odjede," usměju se, "stihnu všechno, co budeš chtít. Dojdi si pro věci a napiš mi, co všechno potřebuješ ještě vyřídit."

"Ty jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat," pohladí mě po tváři a vstane ze židle. Odejde z místnosti a já se podívám z okna na stromy, které jsou už skoro celé opadané. Konec roku je za rohem a já přemýšlím nad tím, jestli chci tímhle stylem pokračovat i do následujícího roku. Možná by to chtělo nějakou změnu, která třeba zcela otočí mým životem. Neříkám, že tohle není věc, která s mým životem neotočila, ale jsou tu určitě jiné věci a možnosti, které by mi mohly udělat život desetkrát lepší. Ano, potkala jsem lidi, kteří jsou zajímaví...možná až moc. Ale Zrzka byla ta, která mi ukázala, jak se dívat na věci z jiných úhlů...panebože, zase zním jako magor. Je to jako nějaká fantasmagorie, která-

"Tak jsem tady," ozve se náhle, což přeruší chod mých myšlenek a já otočím hlavu za hlasem. "Tady máš ten lístek, jsi zlatíčko, moc děkuju," podá mi lístek a vlepí mi jednu rychlou pusu na tvář.

"Není vůbec zač, dělám to přece ráda," oplatím jí úsměv a vstanu. Dojdu s ní až ke vchodovým dveřím, kde se s ní rozloučím a pozoruji jí, jak odchází k autu. Zamávám ji, když nastoupí do auta a vchodové dveře zase zavřu.

Fajn, a co teď?

Podívám se na schodiště, kde se v jednom z pokojů vyskytuje Sebastian. Po našem hodně krátkém rozhovoru se s ním už bavit ani nechci, a to jenom kvůli tomu, že měl ve všem pravdu.

Vzpomenu si ještě na to jeho mokré oblečení, které jsem říkala, že nechám vyprat a usušit. Sklopím hlavu a nedobrovolně se tedy vydám nahoru.

"Sebastiane?" promluvím do prázdné místnosti, kde ještě před nějakou dobou byl. Není možné, že odjel, protože jeho auto furt stálo na parkovišti. To se mnou teď jako bude hrát na schovávanou? Nevyrostli jsme snad už z těchto her? Vstoupím do místnosti a seberu ze země jeho mokré prádlo.

Ani se neobtěžoval ho sebrat, odfrknu si.

"Volala si mě?" ozve se ode dveří. Mé tělo sebou trhne, ale snažím se zůstat v klidu.

"Ano," odpovím mu, "jak dlouho máš v plánu se zdržet?" zeptám se.

"No, klidně můžu odjet hned," nadzvednu jedno obočí a zadívám se do země, abych zpracovala to, co právě řekl. Teď jenom zůstává otázkou, zda opravdu chci, aby odjel.

"Vážně?" vyjde ze mě překvapeně a otočím se na něj. Zašklebí se a já si ho pozorně prohlédnu. To oblečení na něm plandá a vypadá to prostě...no příšerně.

Vyprsknu smíchy a on se nechápavě podívá.

"Co?" podívá se okolo sebe a po chvíli mu dojde, čemu se směju, "haha, fakt vtipný," protočí oči v sloup, ale hned na to se mu na tváři objeví taky úsměv. Jako kdyby se tak konverzace před málo minutami vůbec nestala.

"To je fakt strašný," zakroutím hlavou a projdu okolo něj, "dojdu to odnést dolů. Chceš něco k jídlu, k pití?" zeptám se ze zdvořilosti a zastavím se uprostřed chodby.

"No, něco k pití bych asi ocenil," rozejde se za mnou.