ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola III.

"Co potřebuješ?" zeptám se zdvořile, aniž bych se otočila na dotyčnou osobu. Ucítím ruku na svém rameni. "Mami?" řeknu překvapeně, když se otočím. Myslela jsem si, že to bude můj nový spolubydlící, ale mýlila jsem se.

"Chci si s tebou promluvit, Christine," zašeptá a já vstanu z houpačky. Vydáme se společně s mamkou k jedné z dalších vyhlídek. Začínám být nervózní, co mi asi chce říct?

"O čem chceš teda mluvit?" promluvím po několika minutách ticha. Mamka si povzdechne a naznačí, ať se posadím na lavičku, která je u rozcestníku.

"Abych šla rovnou k věci," nervózně polkne, "budeš mít sestřičku," řekne. Cože? Slyšela jsem dobře?

"Já-já budu mít sestřičku?" zeptám se a mamka se jen zasměje. Nadšeně ji obejmu. "Já budu mít sestřičku!" vykřiknu a začnu se smát. Vždycky jsem si přála mít mladší sestřičku. Usmívala jsem se od ucha k uchu a odtáhla se z objetí.

"Jsem ráda, že jsi nadšená," zasměje se.

Pamatuji si, jak mi máma vyprávěla, že otěhotněla v šestnácti. Nikdo z toho nebyl dvakrát nadšený a vlastně se jim ani nedivím. Když jsem se ale narodila, tak se názory změnily. Pro mámu a tátu to bylo velmi náročné období, ale naštěstí se o mě starala mámina maminka, moje babička. S ní jsem trávila hodně času a pokaždé jsem byla prý strašně nadšená, když jsem u ní zůstávala. Máma dodělala maturitu, a tak se mnou začala trávit více času. V té době bydlela ještě moje máma s rodiči, ale za rok se nastěhovali do svého bytu. Každopádně i tak jsme každý víkend za nimi jezdili, stala se z toho taková tradice. Táta pracoval ve firmě a snažil se, abychom se všichni měli dobře. Já zůstala jedináček a smířila se s tím, že už jím i zůstanu. Ovšem teď? Pořád tomu nemůžu uvěřit.

"No, myslím si, že bychom se měly vrátit," řekne po chvilce, kdy se ještě vzpamatovávám z takové obrovské novinky. Když se nad tím tak zamyslím...jak jsem si toho vlastně nemohla nevšimnout?

"To je dobrý nápad," odpovím, když vidím, jak začíná zapadat slunce. Ten čas strašně utekl. Všechno strašně utíká. Při vzpomínce, že už mi je pětadvacet si pouze povzdechnu. Spolu s mamkou se vrátíme k chatě a mezitím si povídáme o tom, jak to všechno bude. Chtěla mi to říct už v den mého příjezdu, ale nakonec si to rozmyslela a řekla si, že ještě chvíli počká. Nejvíce mě udivilo, že o tom ještě táta neví, ale má v plánu mu to prý dneska říct. Říct mu, že se naše rodina rozšíří.

Řekla jsem mamce, že si skočím nahoru odnést věci. Ona šla mezitím do jídelny, kde už většina lidí seděla u pečených brambor a kuřecím masem. Vyběhla jsem nahoru a otevřela dveře do pokoje, aniž bych si uvědomila, že by tam mohl být někdo další. Díky bohu tam ale nikdo nebyl! Uviděla jsem druhou postel, kterou sem museli donést během toho, co jsem byla pryč. Rychle jsem si ještě umyla ruce a vydala se do jídelny, kde už na mě čekala večeře.

Když jsem přišla do jídelny, všimla jsem si mámy, která seděla vedle mého táty. Vlastně skoro všichni seděli u jednoho stolu. Místo už u stolu nebylo a mě to nijak netrápilo. Vzala jsem si od Penny svoji porci s jídlem a mrkla na mě na náznak toho, že kdybych chtěla, můžu si jít klidně přidat.

Posadila jsem se k vedlejšímu stolu a vytáhla z kapsy telefon. Napsala jsem Elise, jak se má, protože mi přišlo divné, že mi za celý den nenapsala. Odložila jsem telefon a začala se věnovat jídlu. Podívám se k vedlejšímu stolu, kde uvidím Evanse, jak mě se zájmem pozoruje. Nakloním hlavu na náznak toho, že o něm vím. On místo toho, aby na mě přestal civět, tak přimhouřil oči. Na tyhle stupidní hry nemám náladu. Zakroutím hlavou a sním posledních pár brambor.

"Tak mě napadlo, jestli nebudeš chtít pomoct s nádobím," zazubím se na Penny, když ji přinesu prázdný talíř.

"Budu jedině ráda," vydáme se do kuchyně, kde uvidím hromadu nádobí.

"Nechci nic říkat, ale myslela jsem, že děti tady ještě nejsou," začnu a ukážu na hromadu nádobí.

"No, ono je to nádobí ještě ze včera," prohrábne si černé vlasy a zasměje se. Nad tím se také jen zasměji a začnu s mytím nádobí.

Některé nádobí jsme daly do myčky, ale zbytek, který se tam už nevešel, jsme umyly ve dřezu. Zabralo nám to takovou hodinu, kdy jsme si stihly ještě pořádně pokecat o tom, co je u Penny nového. Sdělila mi, že si její syn našel přítelkyni, kterou požádal o ruku. Vyprávěla mi o tom, jak byla nadšená a jak si s jeho přítelkyní rozumí. Staly se z nich dobré kamarádky a nedávno se poznala i s jejími rodiči, kteří vlastní restauraci.

Jakmile jsme měly hotovo, tak jsem se rozloučila s Penny a odešla do svého pokoje. V pokoji nikdo nebyl, takže jsem toho využila a převlékla se do pyžama, které tvořily tepláky s tričkem. V moment, kdy jsem zalezla do postele, se otevřely dveře a v nich stál můj nový spolubydlící. S úsměvem se na mě podíval a sedl si na svoji postel.

"Tak jsem si říkal, že bych se mohl aspoň představit," řekl po chvilce ticha.

"Je to nutné, pane Evansi?" zeptám se a nad myšlenkou, že mu právě vykám, se jenom tiše zasměju.

"To vykání snad není nutné," zamračil se a vstal. Vydal se k mé posteli a já se rychle z lehu dostala do sedu. Sedl si na moji postel a nastavil svoji ruku.

"Jsem Chris," představí se a já se začnu smát, "něco k smíchu?" zeptá se a čeká, než se také představím. Povzdechu si a začnu: "Christine," řeknu po chvíli a stisknu jeho ruku.

"Jsem rád, že jsi mě nechala ve svém pokoji," usměje se a pustí mou ruku. Nemám chuť si s ním povídat ani teď, ani potom.

"Asi už půjdu spát, tak jestli bys mohl..." nenechá mě doříct a jenom přikývne s tím, že mě chápe a zvedne se. Pozoruji ho, dokud si nelehne do své postele a potom pouze zhasnu lampičku. Oba ležíme v naprosté tmě, protože tentokrát jsem nezapomněla zatáhnout žaluzie. Zavřu oči a otočím se obličejem ke zdi.