ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola I.

Konečně! Zajásá můj vnitřní hlas, když vylezu z autobusu a mé tělo se může po cestě konečně protáhnout. Počkám, než řidič vyndá kufry, převezmu si od něj ten svůj a poděkuji. Otočím se s kufrem na červené auto, které stojí opodál a zamávám dotyčné osobě. Dojdu k autu a z něho vystoupí moje milovaná maminka.

"Ahoj mami," usměju se a obejmu ji.

"No ahoj, už jsem si říkala, kde jsi tak dlouho," zasměje se. Mávnu nad tím rukou, protože vysvětlovat, že jsme třikrát museli zastavovat kvůli tomu, že se třem osobám udělalo špatně...to radši ne. Dám si svůj kufr do auta a sednu si na místo spolujezdce.

"Tak mi pověz, co je u tebe nového," řekne, "dlouho ses nám neozvala a my si s tatínkem říkali, jestli ještě vůbec žiješ," zasmála se a nastartovala auto.

Po asi dvaceti minutách vypravování, že je to u mě pořád stejné a že si nemůžu vlastně na nic stěžovat, jsme přijeli před obrovskou chatu blízko lesu. Hned od pohledu jde poznat, že to je prostě tábor. Byla to typická chata, která za sebou nesla několik o mnohem menších chatek. Já měla pokoj v hlavní budově, kde se také konala různá sezení a program pro děti.

"Běž si vybalit a potom přijď za námi dolů do jídelny," řekla a já jen s přikývnutím vytáhnu z auta kufr. Vydala jsem se do horního patra, kde je můj pokoj. Otevřela jsem dveře od pokoje, který vypadal pořád stejně. Po pravé straně bylo okno a hned pod oknem se rozprostírala dvoulůžková postel. Naopak po levé straně byla zase menší dřevěná šatní skříň. U dveří byl menší stolek s dvěma židlemi. Můj pokoj byl a vždycky bude nenáročný. To je ta krása toho.

Dala jsem si kufr k šatní skříni a posadila se na postel. Vytáhla jsem z kapsy telefon a zjistila, že mám zmeškaný hovor od Elise. Zavolala jsem Elise zpět a místo jejího typické pozdravu jsem uslyšela jen její radostný výkřik, protože s někým pravděpodobně mluvila.

"Co se děje?" zeptám se, když se po chvíli nic neozývá. Uslyším hlasité funění, které u Elise znamená, že se snaží uklidnit.

"Neuvěříš tomu, co se mi stalo," řekne po chvíli a já jen protočím oči, "našla si svého vyvoleného?" řeknu a nervózně začnu klepat nohou.

"No to ještě nevím!" řekne nadšeně a já se zasměju.

"Takže?" zeptám se a uvelebím se na své posteli, protože mi je jasné, že tenhle hovor bude chvíli trvat.

"Sedím si tak za barem," začne vyprávět, „vlastně sama víš, že dopoledne bývá podnik pokaždé prázdný a najednou slyším, že někdo přišel. Otočím se a tam normálně stojí Benedict," začne se smát. Kdo?

"A co dál?" zeptám se.

"No, přišel k baru a začal si se mnou povídat. Povídali jsme si takovou půl hodinku a potom se mě zeptal na číslo," řekne Elise.

"Takže sis našla další oběť, která tě bude muset snášet?" začnu se smát a v pozadí slyším její slovník sprostých slov. Začnu se smát ještě víc a ona se po chvilí přidá. Povídaly jsme si ještě takových deset minut a potom jsem už musela hovor ukončit, protože jsem měla jít do jídelny.

Vybalím si až večer, pomyslím si, když sbíhám schody dolů. Otevřu dveře od jídelny a všimnu si mých rodičů, kteří sedí u jednoho stolu ještě s ostatními.

"Zdravím," přijdu ke stolu a posadím se na židli vedle Penny, která tady dělá kuchařku.

"Ahoj Christine! Chyběla jsi mi," řekne a obejme mě.

"Ty mně taky," řeknu nazpět a podívám se na svého tátu, který se na mě usměje. Potom bude času dost. U stolu seděli další pracovníci a pravděpodobně vedoucí, kteří tu jsou letos poprvé. Také jsem tu našla ale pár známých tváří, kteří se na mě usmáli, a já úsměv opětovala.

"Takže jak jsem říkal," začne znovu můj otec, abych pochopila, proč jsme se tu všichni sešli, "řekli jsme si, že by bylo fajn, kdyby tenhle rok byl v něčem jiný. Shodli jsme se na tom, že by se děti mohly stát na jeden den superhrdiny a pomohli by jim známé tváře, co hráli ve filmech od Marvelu," vykulím oči nad tím, co právě řekl. Takže tohle mi celou dobu zatajovali? To jako vážně? Však to muselo vyjít strašně draho. Panebože tati, co jsi to zase vymyslel, pomyslím si.

Porada pokračovala ještě dalších dvacet minut a poté sezení rozpustil. Zůstala jsem nadále sedět a čekala, než všichni odejdou. Jakmile zbyl jen táta s mámou, tak s vrhnu tátovi okolo krku.

"Ahoj, beruško," řekne, když mě objímá a já se jen usměji nad tou přezdívkou.

"Ahoj," odpovím nazpátek a vychrlím na něj otázku, která mi celou dobu věsí v hlavě, "můžeš mi říct, co jsi to zase vymyslel? Proč jste dělali kvůli tomu takové tajnosti?" odtáhnu se od něj a začnu se smát.

"No neříkej, že to není super!" řekne a zamračí se.

"To neříkám," pokrčím rameny, "udivuje mě spíš to, kolik si do toho musel dát peněz, abys ty herce přemluvil k tomu, aby ti tady šaškovali," upřu na něj pohled a ten se začne smát.

"Myslím si, že to není důležité," přestane se smát a jenom nad tím mávne rukou. Plácnu se do čela a zakroutím hlavou.

"Půjdu se projít, když je venku tak pěkně. Tak za hodinu budu zpátky," oznámím rodičům a vydám se ven z budovy.

Přemýšlela jsem, že tuhle novinu oznámím Elise, ale ne dneska. Věřím, že musí být vyčerpaná z práce a určitě by mě neposlouchala, protože by přemýšlela nad svým novým objevem. Šla jsem po lesní stezce k vyhlídce, která je asi kilometr od chaty. Ten výhled byl vždycky úžasný. Sice to je pořádný kopec, kde se pořádně zapotím, ale výsledek za to stojí.