ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola IX.

"No tak, vstávej," zatřese se mnou někdo a já pouze něco zamumlám a nenechám se rušit od mého milovaného spánku. Slyším už rozčílené zafunění a hned potom ze mě někdo strhne peřinu, což mě donutí otevřít oči.

Přede mnou stojí Evans, který vypadá celkem nervózně a vystresovaně, ale tedy hlavně naštvaně.

"Co je?" řeknu rozespale a protáhnu se.

"Co je? Je po desáté a ty tady pořád vyspáváš. Ani ne za hodinu mají všichni dorazit a ty si tady ležíš v posteli jakoby nic," začne postupně zvyšovat hlas a já jenom zvednu ruce, aby mě tady za chvíli nezabil.

"V klidu. Však se obléknu a dám si něco k jídlu. To je maximálně patnáct minut," řeknu a z lehu se dostanu do sedu. Frustrovaně vydechne a mávne nade mnou rukou.

"Fajn," řekne, otočí se a vydá se ke dveřím, které otevře. Ještě jednou se na mě podívá a dodá, "dělej," a zavře dveře.

S povzdechem vstanu z postele. Nějak moc mu na tom záleží, pomyslím si, když si přetahuju přes hlavu tričko, které mám na spaní. Hodím na sebe černé tílko a riflovou sukni, což doplním hodinkami, co jsem minulý rok dostala od své mamky k narozeninám. Sejdu dolů do koupelen, kde provedu svoji ranní rutinu. Podívám se na hodinky, a když zjistím, že snídani už nestihám, tak se rovnou vydám hledat svého tátu, který by mi měl říct ještě bližší informace.

~

"Tady jsi! Všude tě hledám," uslyším za sebou svého tátu, kterého už nějakou chvíli hledám.

"Mohla bych říct to samé," zasměju se a on se plácne do čela.

"Každopádně jsem tě našel právě včas. Vedoucí jsou s dětmi a zabavují je míčovými hry. Ty teď jenom musíš ukázat všem hostům, kde všechno je a případně jim odpovědět na jejich dotazy. Měla bys s nimi být celý den, kdyby něco potřebovali," vysvětlí mi a já jenom s porozuměním pokývám hlavou.

"A kde jsou?" zeptám se, ale v ten moment se otevřou dveře, a vejde do haly, několik můžu žen. Musí se nechat, že to opravdu vypadalo jako z nějaké filmové scénky. Mezi nimi postával i Evans a tvářil se, že to tady vidí poprvé. Zajímavé.

Zhluboka se nadechnu a vydám se přímo k nim.

"Takže abych tady nedělala nějak extra dlouhé proslovy," začnu, "já jsem Christine a dneska budu něco jako váš sluha," udělám uvozovky a několik členů se zasměje, "takže kdybyste celkově potřebovali, tak se obraťte na mě," pokynu jim, aby šli za mnou.

Vydám se s nimi do jídelny a ukážu jim, že tu mají občerstvení a posezení. Tohle je pro ně útočiště, kde budou sami a nikdo je nebude otravovat.

"Nějaké otázky?" zeptám se, když skončím svůj sáhodlouhý proslov, jakmile vyjdeme před budovu.

Nikdo nic neříká, a proto se s nimi rovnou vydám za chatu, kde by už měl být nejen stůl se židlemi, ale také všemožné krámy, které taťka přichystal. Všechno by se mělo schovávat pod velkým stanem, protože si myslím, že na sluníčku by moc dlouho nevydrželi.

Odejdu do pozadí, abych se nepřimíchnula do davu dětí. Evans se na mě podívá a na chvíli se oddělí od skupinu herců. Za jeho zády ho následuje Stan, který...jo, vypadá tak desetkrát líp v reálu než na fotkách.

„Je to tady hlučnější, oproti minulého týdnu, co?" zeptám se Chrise. Hodí na mě vražedný pohled a já pouze nadzvednu obočí. Stan se na něj otočí s obrovským otazníkem nad hlavou. Aha, asi jsem řekla něco, co jsem říct neměla. Ups, to mě mrzí.

"Jinak," začne Stan, "Sebastian Stan, ale myslím si, že už mě znáš," řekne a natáhne ruku. Přijmu ji, "Christine Lankdale," odpovím a usměju se.

"Evansi, tímhle tempem se za chvíli stěhuješ z mého pokoje," zavtipkuju a on se jenom zamračí.

"Tak hele jo," začne, ale Sebastian ho nenechá domluvit a drkne do něj.

"O něčem nevím?" zeptá se ho a Chris protočí oči a mávne nad tím rukou. Odejde pryč a já tu zůstanu pouze se Sebastianem.

"Měl by ses jít věnovat dětem. Vidím, jak jsou na tebe natěšení," mrknu na něj a vytáhnu telefon, abych napsala Elise.

Podívám se na mě stylem, "to určitě" a vydá se stejným směrem jako Chris.

"Hej Christine," uslyším, když jdu na místo, kde jsou všichni herci. Soph. Vydám se za ní, která mě sleduje s nadšením v očích.

"Je to úžasný, co?" zeptá se mě a otevře foťák na svém telefonu. Je stejně stará, ale až takhle nadšená nejsem. Nebo to umím až moc dobře skrýt.

"Jo, asi jo," přešlápnu na místě.

Když to všechno tak pozoruju, tak je strašně krásný vidět ty úsměvy na tvářích. Zpozoruju Evanse, který se něčemu směje a potom se otočí na mě. Mrkne na mě a já pochopím, že má něco v plánu. Budu se muset modlit, abych vyšla bez nějakého zranění. V tom si vzpomenu na malou lišku v mém pokoji, na kterou jsem zcela zapomněla. Vyletěla jsem ze židle a rozběhla se do budovy.

Otevřela jsem dveře a oddychla si, když jsem ji viděla, jak pořád leží v mikině. Došla jsem do kuchyně, kde jsem pro ni vzala něco k jídlu.

Odnesla jsem to nahoru a před odchodem jsem ji nezapomněla pohladit po hlavě. Vypadá strašně vyčerpaně. Doufám, že ji bude brzy líp.