ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXV.

Rychlým krokem jsem si to mířila k místu, kde jsem naposledy zahlédla to zrzavé stvoření. Nemůže být daleko, pomyslím si a v pantoflích se vydám do mokrého listí, které je všude kolem. Teď můžu být asi ráda za to, že jsem si na nohy nenatáhla ponožky, protože by byly úplně durch. Snažila jsem se vzpomenout na místo, kde jsem ji našla. Pamatuju si na ten strom, pamatuju si, jak vypadala ta cesta, ale za nic si nedokážu vybavit, kde přesně byla. Moje podvědomí mi akorát říká, že jsem blíž, než si myslím. Aspoň jednou bych mohla na to brát nějaký ohled a řídit se tím. Mnohokrát se mi to neoplatilo, ale teď vím, že to určitě bude ono! Teda doufám...

Šoupala jsem nohy v listí a kopala do něj, aby se rozlítlo všude kolem. Má chodidla byla už stejně celá mokrá, stejně jako spodní část mých tepláků. Je tady víc listí, než bych čekala a po včerejším slejváku se nedivím, že je listí neustále mokré.

Po několika minutách šouravé chůze jsem došla až ke stromu, který jsem si pamatovala. Konečně jsem byla na té cestě, kde jsem ji našla. Otočila jsem se o tři sta šedesát stupňů, abych se rozhlédla, zda ji někde neuvidím, ale po zrzavé kouli nebylo ani stopy. Pozitivum na tom vše je, že Zrzku viděla i Elise, takže si můžu být jistá tím, že nemám halucinace a opravdu tady někde je. Vnitřně si povzdechnu a už chci opět vzdát svoji nadšenost na opětovné shledání se Zrzkou.

Připadá mi, že se mnou akorát hraje na schovávanou. To je věc, která ji doopravdy jde. Mně bohužel nejde ani to, protože já se očividně před světem schovat nedokážu. Někdy bych i ocenila mít schopnost být neviditelná, ono by to i dost věcí usnadnilo. Ale buďme realisti- něco takového by šlo jenom v tom světě, který je v komiksech nebo ve filmech.

Na mém lýtku jsem pocítila, jak se mě něco dotknulo a já vyděšeně vyskočila. Tak tohle mě ale zaručeno probralo z myšlenek! zasměju se, když spatřím tu mojí malou lišku. Stejně mě překvapuje, jak se dostala zpátky sem? Na tohle místo?

"No ahoj, krásko," usměju se na ní a čupnu si k ní. Natáhnu k ní ruku a počkám, než se k mé ruce sama přiblíží. Připadá mi taková...větší. Asi to už bude opravdu nějaká ta chvíle, kdy jsem ji viděla naposledy.

Čumákem se dotkne mé ruky a jakmile pozná, že jsem to opravdu já, tak se ke mně začne lísat. Chvílemi mi opravdu připadá, že to je spíš kočka než nějaké divoké zvíře z lesa. Tahle zvířata byla vždycky plachá, proto mě překvapilo, že při našem prvním setkání neutekla hned, když byla příležitost.

"Chyběla jsi mi," promluvím k ní, když ji podrbu za ušima. Výborně Christine, teď si ještě začínáš znovu povídat se zvířaty, pomyslím si a zakroutím hlavou. Podívá se na mě s tím jejím kukučem a odběhne pár metrů ode mě. Otočí se na mě a opětovně se na mě zadívá. Řekla bych, že mám jít asi za ní, svěsím ramena a vydám se za ní, načež se hned rozeběhne po pěšině. Jo, definitivně jsem se pomátla, když už mi přijde, že si více rozumím se zvířaty než s lidmi.

Několik minut jsem šla za ní, než jsem se zastavily u obrovského dubu, který měl na větvích ještě několik, již seschlých listů. Jenom od pohledu bylo vidět, že ten strom už tady bude stát nějakou tu stovku let. Čeho jsem si dalšího všimla bylo to, když Zrzka zalezla do kmene stromu. Přiblížila jsem se k díře, do které vlezla a klekla si. Tak ty tepláky rovnou poletí do špinavého prádla, protočím oči a podívám se dovnitř.

To, co spatřím mě nechá v němém údivu. J-jak? A kdy?! Jak je ksakru možné, že ta zrzavá koule má malý?! Snažím se vstřebat celou situaci a nezačít jančit, že vidím malá liščata. Už jenom to, že mě k nim zavedla mě nutí se zamyslet nad tím, jestli je tenhle svět opravdu v pořádku.

Čumákem je dostrká až na okraj vstupu do stromu, abych se na ně pořádně podívala. Panebože, tohle se mi snad zdá, ne? uchechtnu se v hlavě. Prostě nejsem schopná uvěřit tomu, že se něco takového děje. Má celkem dvě a já natáhnu ruku k jednomu z nich. Nesahám na něj, pouze nechávám ruku volně ve vzduchu a čekám, jestli přijde sám nebo ne.

Po chvilce ucítím, jak se otře o moji ruku, a proto ho pohladím.

"Tak proto ten odchod?" řeknu si spíš sama pro sebe, ale nespouštím zrak z jejich matky. Jak jsem si toho ale nemohla nevšimnout? Ten veterinář se o ničem takovém kdysi vůbec nezmiňoval. Že by to bylo až potom? To je nějaký divný, zamumlám si.

Na tváři mi hraje úsměv a jsem neskutečně ráda, že se mi naskytla taková příležitost. Tohle se přeci nestává každý den, že? Být v obklopení malých liščat. Nejradši bych si je vzala všechny domů, ale už teď vím, že by to nebyl dobrý nápad. Musí vyrůstat v přírodě a prostě...divoká zvířata a lidé mi prostě ve většině případech nejdou k sobě.

Každopádně, jsem ráda, že je Zrzka v pořádku. Ten pocit nejistoty mě užíral dostatečně dlouho a tohle mi teď pomohlo vyřešit jednu z věcí, které mě tížily na srdci. A můžete hádat, jaké jsou ty ostatní.

Teď mě ale bohužel čeká to zásadní rozhodnutí, které jim ale třeba jednou zachrání život. Pokud by si její mláďata zvykla na přítomnost lidí, tak by se také jednou mohlo stát, že by mohly natrefit na nesprávného člověka a zbytek si už dokážete představit sami. Lidé jsou nemilosrdní a moje sobeckost by je mohla přivést do hrobu, a to doslova. Takže si myslím, že je ideální čas na to, dát sbohem Zrzce a těm malým a nechat je, aby žily jako ostatní jiná zvířata. Bez přítomnosti lidí.