ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXVIII.

Posledních několik týdnů jsem nemohla zamhouřit oči. Měla jsem kruhy pod očima a já litovala sebe samotnou, že to nemůžu jednoduše hodit za hlavu. Nebo takhle- pomalu jsem se naučila, že věci nejdou vždycky podle plánu a že je tohle věc, která se musela stát, aby mi ukázala správný směr. I přes zprávy a zmeškané hovory od El jsem jí úspěšně ignorovala. Mnozí by si řekli, že to je ode mě přehnané, ale já se rozhodla, že jsem tady naprosto skončila.

Máma přijela hned ten den, co oni odjeli. Jakmile mě viděla, tak tušila, že je něco špatně a já jí tedy převyprávěla úplně všecičko. Ona byla takovou mojí zpovědnicí, naslouchala, nijak nevstupovala do mého vyprávění a na konci mi řekla několik užitečných rad a potvrdila můj nápad, co se mi vytvořil v hlavě.

Ona byla jediná, u které jsem věděla, že mě nikdy neopustí a neodsoudí.

A teď, když se s ní loučím a slibuju jí, že za ní budu jezdit a ona za mnou, tak si říkám, zda dělám dobře. Mám být takhle sobecká a opustit ji? Každé ptáče, ale musí přeci vylétnout z hnízda a já si myslím, že já byla ten případ, který se vždycky vrátil zpátky, protože ho tenhle svět nakopal pořádně do hýždí. Z určité části ani nelituji toho, že se tohle stalo, ale nejsem za to ani vděčná.

Stojíme vedle sebe na letišti, máma se snaží nebrečet kvůli tomu, že mě nějaký čas neuvidí a že teď nebude tak snadné se vídat. Avšak ví, že je to pro mé dobré. Nechce mě držet někde, kde ví, že bych už nevydržela jedinou minutu. Vzpomínky, které tu byly by mi nedovolily se posunout z místa. A ohledně táty? Mohl to myslet dobře, určitě to myslel dobře, ale koho by krucinál napadla taková hovadina? A proč by ti dva na to vůbec přikývli? Chris a Sebastian...

Chci začít úplně znovu. Tím myslím, že jsem si zrušila všechny sociální sítě, které jsem kdy měla. Až dorazím do České republiky, tak si změním telefonní číslo, vytvořím si nový bankovní účet, nové maily a staré zruším a prostě- pokusím se nechat všechno za sebou až na moji mámu. Ta ví, že pokud by ji kontaktoval někdo, kdo by se o mě zajímal, tak neřekne jediného slova, jako kdybych prostě nikdy neexistovala. Christine Lankdale už není. Dokonce jsem i chvíli přemýšlela nad změnou jména, ale přišlo mi to nefér vůči mámě. Takže jsem se akorát rozhodla, že si přidám druhé jméno a zbytek nechám tak, jak byl předtím.

A proč vlastně do Česka? Jednoduše mě to tam nějak láká. Našli by se lidi, co řeknou, že jsem blázen, ale tak- tahle země má více plusů než mínusů. Oproti Americe je tohle božský místo, pro mě aspoň.

"Dávej na sebe pozor," obejme mě i když s jejím břichem to je o něco obtížnější.

"Neboj, znáš mě," odpovím jí a zasměju se.

"No právě," protočí oči v sloup, ale nakonec se začne smát taky.

"Zavolám ti až doletím," řeknu před odchodem do masivní budovy, která si říká letiště. Ještě mám času dost, ale vždycky jsem všude radši s předstihem. Lepší dřív než pozdě, no ne?

Musím říct, že se i celkem těším. Začíná něco nového a vlastně začínám i s "čistým" štítem. Rozhodla jsem se, že co se stalo v minulosti, tak v minulosti taky zůstane a šmytec. Pokusím se najít nové přátelé, naučím se nový jazyk, nová místa, nové všechno a třeba i přítel, který bude pro mě tím pravým.