ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Epilog

~ O čtyři roky později ~

Zastavila jsem se v jedné z mých oblíbených kaváren a objednala si cappuccino. Netrpělivě jsem poklepávala nohou a dívala se vteřinu co vteřinu na hodinky. Za chvíli bych měla být v práci, ale za ty roky jsem se naučila, že bez kávy nehnu ani brvou.

Těch pár let tady mi dalo dost. Vlastně mi přijde, že se ze mě stal úplně jiný člověk.

Taky jsem zjistila, že lidé tady mi přijdou mnohem milejší. Samozřejmě tu jsou i výjimečné případy, ale těch je tady pramálo nebo jsem tedy nenarazila na tak vysoký počet lidí. Obávala jsem se totiž, že mě odsoudí kvůli tomu, že neovládám jejich jazyk, ale byla jsem na omylu. Všichni tu ke mně jsou vstřícní a nedělá jim problém se se mnou bavit v angličtině.

Hned po příletu jsem si začala shánět kurzy, které by mě naučily aspoň základy. Vlastně díky nim jsem teď na tom s češtinou velmi dobře. Dokážu se bez problémů domluvit, ale přesto spíš radši oceňuji anglický jazyk. Ale to se dá přece pochopit.

Uslyšela jsem své jméno a několika kroky jsem si vzala kávu od mladé slečny.

"Děkuji," odpovím jí v češtině a ona ke mně pošle jeden ze svých úsměvů. Odejdu z kavárny a rázným krokem se vydám k tramvajové zastávce.

Ale abych nezapomněla...dneska má přiletět mamka s Poppy, která prostě...roste jako z vody a chvílemi mě mrzí, že nevidím svoji sestřičku vyrůstat. Tohle je vlastně popáté, co sem letí. Jakmile dneska skončím v práci tak mám týdenní dovolenou. Jinak bych tu dovolenou vlastně ani nevyužila a já jsem ráda, že je zase uvidím. Už mi obě strašně chybí.

Taky bych mohla zmínit, že jsem si tady našla přátelé. To bylo asi něco, čeho jsem se ze začátku opravdu bála. Nakonec jsem v pětičlenné partě, se kterou jsem se seznámila úplnou náhodou. Bylo to, když jsem jela na jeden z koncertů mé oblíbené skupiny, která zde vystupovala. Prostě náhoda, kdy jsme se potkali v řadě a zničehonic se spolu začali bavit.

Během toho svého přemýšlení jsem nastoupila do tramvaje.

Nikdy jsem nepřestala utíkat do svých myšlenek a smířila se s tím, že někdy jsem prostě mimo. Většinou se to ale děje jenom, když jsem doma. Pokud jsem s přáteli nebo v práci, tak vůbec nevnímám svojí vlastní hlavu a zaměřuju se na věci, které jsou třeba.

Ženský hlas oznámí zastávku a přes lidi se procpu ven. Podívám se na hodinky a zakleju několik českých slovíček. Popoběhnu směrem ke skleněné budově, která je jenom pár set metrů ode mě.

Naneštěstí se mi povede vrazit do kolemjdoucího a posadit se z toho na zem. V Praze je výborné, že jakmile se vám stane nějaký trapas, tak to stejně nikoho nezajímá, protože si každý hledí svého.

Postavím se, opráším si zadní část těla a srovnám si svojí černou sukni. Podívám se na osobu, do které jsem vrazila a můj úsměv povadne.

"Omlouvám se, neviděl jsem vás," promluví a sundá si sluneční brýle.

"Já se omlouvám, pospíchala jsem a nevšimla si vás," zakroutím hlavou a obejdu ho, protože se bojím, abych nepřišla pozdě. Taky s ním nechci navazovat přebytečnou konverzaci. Proč bych taky měla? Tohle je už přece uzavřená kapitola.

"Neznáme se?" zeptá se ještě rychle a podívá se mi do očí.

"Nemyslím si."

***

Naschvál jsem to udělala takhle, abych vás nechala si domyslet, zda se jednalo o Chrise nebo Sebastiana. =) Myslím si, že nikdo neočekával takový konec. :D Řekla bych, že jste si mysleli, že to bude rádoby "šťastný" konec, ale rozhodla jsem se to zpestřit. Takže doufám, že na mě nebudete naštvaní + doufám, že jste si užili celou tuhle knížku! <3