ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola IV.

Uslyšela jsem zaskřípání dveří, a já pouze rozespale otevřela oči a podívala se, co se děje. Místo svého pokoje jsem uviděla jenom tmu. Nahmatala jsem na nočním stolku telefon a posvítila si po pokoji. Nikdo tady nebyl, a když myslím nikdo, tak nikdo.

Proč by odcházel v takovou hodinu? Skopla jsem ze sebe peřinu a vyhoupla se na nohy. Obula jsem si tenisky, které jsem měla u dveří a vydala se ve svém pyžamu tam, kam mě nohy vedly. Sešla jsem schody, které vedly nejen dolů do jídelny, ale také ven, kde jsem mohla přes dveře vidět menší světýlko. Došla jsem k hlavním dveřím, které jsem otevřela bez uvědomění toho, kdo by to mohlo být. V hlavě jsem ale už tušila, kdo to bude.

Když jsem ho uviděla, tak chodil ze strany na stranu a něco si pro sebe mumlal. Asi to bude něco vážného, pomyslela jsem si a vykročila ze dveří ven. Šla jsem tiše k němu, a když jsem byla od něj už jenom pár metrů, tak se na mě podíval. Trhla jsem sebou a v jeho výrazu bylo vidět také mírné vyděšení.

"Promiň, já-já slyšela jsem zvuky, tak jsem myslela, že-že se něco děje," zakoktala jsem. Sama jsem nechápala, proč jsem vlastně vylezla z postele. Asi mám zase jenom zbytečné starosti, tak jako vždycky. To mi připomnělo, že musím zavolat Elise.

"Nic se neděje. Jenom jsem potřeboval na vzduch," odpověděl a zadíval se kamsi do dáli.

"Dobře," řeknu nakonec a otočím se, "jdeš taky?" zeptám se, a když se nedočkám žádné odpovědi, tak se otočím na místo, kde jsme stáli, a nadzvednu obočí. Vydá se pomalým krokem ke mně a lehce se pousměje. Vydáme se zpátky na pokoj, kde si zalezeme každý do své postele.

Kolik je vlastně hodin? Podívám se na telefon – půl páté? Kdybych chtěla, tak půjdu ještě spát, ale nějak se mi už do toho nechtělo.

Zakašlala jsem a tím upoutala pozornost Chrise, který se na mě se zájmem otočil.

"Půjdeš ještě spát?" zeptám se a zamávám knížkou na náznak toho, že bych si chtěla číst, ale bez rozsvícené lampy bych toho moc nepřečetla.

"Jestli chceš mít rozsvícenou lampičku, tak mi to nevadí. Já usnu za jakýchkoliv podmínek," řekne a otočí se ke mně zády. To jsem brala jako náznak toho, že jde ještě spát, a rozsvítila lampičku.

Začala jsem si číst a zabrala jsem se do toho natolik, že jsem zapomněla na svět kolem sebe. Když jsem se podruhé podívala na displej svého telefonu, tak bylo šest hodin a z okna jsem viděla, jak už vychází slunce. Položila jsem knížku na stolek a zvedla se z postele. Jsem celkem plná energie, a tak jsem se rozhodla, že si půjdu zaběhat. Z mého osobního pohledu si myslím, že uběhnu takových 500 metrů a už nebudu moct, ale co... Vytáhla jsem z kufru legíny, které jsem si vzala právě pro tento případ a sportovní tílko na které jsem dala mikinu, protože vím, že venku nebude zas takové vedro. Podívala jsem se na Chrise, a když byl ke mně pořád otočený zády, tak jsem ze sebe stáhla pyžamo a převlíkla se.

Seběhla jsem schody, otevřela vchodové dveře a rozeběhla se směrem k vyhlídce. Už bylo světlo, takže jsem se nemusela bát, že bych zakopla o nějaký kořen, ale s mým štěstím bych ho byla schopná přehlédnout i ve dne.

Mohla jsem si vzít sluchátka a pustit si písničky, ale když nad tím tak přemýšlím, tak slyšet to ticho, což by se dalo považovat za oxymóron, je lepší.

"Ten kopec mi dal ale zabrat," začnu vydechovat a posadím se na lavičku. Jsem zvědavá, jestli mi tohle běhání vydrží. Když už jsem dostatečně vydýchaná, tak se vrátím pomalu zpátky po cestě, po které jsem přišla.

Jakmile jsem se vrátila zpátky k chatě, tak jsem potichu vlezla zpátky do pokoje, kde celkem nahlas oddechoval Evans. Vzala jsem ručník, hygienické potřeby a oblečení, do kterého se převléknu. Vydala jsem se zas a opět dolů ze schodů, kde byly koupelny, a já si vlezla pod sprchu, kde jsem se mohla pořádně schladit a popřemýšlet nad tím, co se bude zbylé tři týdny dít.

Za pár dní přijede plno dětí, kteří jsou už celí natěšení na to, až se znovu uvidí se svými kamarády, nebo si právě najdou nové kamarády. A také uvidí své superhrdiny. Jenom se nad tou myšlenkou zašklebím a zakuckám se, když se mi do nosu dostane voda.

Vylezu ze sprchy, obmotám kolem sebe ručník a rovnou si vyčistím zuby. Obléknu se do oblečení, které jsem si vzala s sebou a vydám se zpátky do pokoje. To je pořád sem, tam, sem a tam, pomyslím si a zakroutím hlavou. Otevřu dveře od pokoje, uklidím si věci na poličku a ručník dám na radiátor.

Osm hodin? Co jsem dělala hodinu ve sprše?

"Co děláš tak brzo vzhůru?" uslyším za zády, když stelu svoji postel. Vylekaně nadskočím a otočím se.

"Můžu se ptát na to samé. Ještě před chvílí to vypadalo, že spíš celkem tvrdě," zamumlám poslední větu a on se ke mně ještě víc přiblíží, přičemž já couvnu.

"Pozoruješ mě, když spím?" přimhouří oči a rty se mu změní v pobavený úšklebek. Přiblíží se ještě blíž a já opět couvnu. Podlomí se mi kolena, když narazím na postel a já spadnu na mojí zrovna ustlanou postel. Začne se mi smát a já se jenom zamračím.

"Ale no tak," mrkne na mě a odejde ke dveřím, "za chvíli je snídaně, tak být tebou pohnu zadkem a neválím se pořád v posteli," otevře a zmizí za dveřmi.