ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XIV.

Včerejší večer byl něco, co má hlava nebyla schopná zpracovat. Po tom, co mě políbil jsem si další hodinu připadala jako v jiném světě. Ale uklidnilo mě to, pravda.

A dneska byl ten den, kdy ti hlupáci měli odjet a já se s nimi pravděpodobně už nikdy neuvidím. Ani mě to nepřekvapuje. Stojím vlastně o to, abych se s nimi ještě někdy viděla?

„Jsem ráda, že jsem vás mohla poznat," řeknu jim, když stojíme před budovou. Jejich věci mají už dávno ve svých autech. Prohlédnu si oba ještě jednou, abych si je zapamatovala. Co si budeme, sice je teprve první polovina léta, ale já už teď vím, že tohle léto bylo jedno z mých nejlepších.

„To my tebe taky," řekne Chris za oba a mé tváře začnou rudnout.

„Tak třeba zase někdy," pozoruju jejich vzdalující se záda. Zamávám jim a během několika okamžiků jsou tam tam. Teď jsem tady zůstala už jenom s mojí milovanou liškou. Ze začátku jsem se těšila, až budou v tahu, ale teď mi to tu připadá strašné tiché, bez energie.

Odešla jsem do svého pokoje, kde se rozvalovala Zrzka na posteli. Po dobré půl hodině, kdy jsem málem usnula s knížkou v ruce, jsem uslyšela hlas mého táty. Po nějaké chvíli jsem uslyšela i mámu, ale nezněla zrovna dvakrát šťastně. Ani jeden z nich. Nikdy jsem je neslyšela, že by se hádali, natož tady na táboře, kde je může slyšet úplně každý. Něco se stalo, něco špatného.

"Co se děje?" vykouknu ze dveří a všimnu si mojí mamky, která má zarudlý obličej.

"Zeptej se tvého otce, protože ten přece ví nejlépe, co je nejlepší," rozbrečí se a zabouchne dveře od ložnice. Otevřu ústa a lehce se zamračím. Doufám, že se právě neděje to, co si myslím.

Vběhnu do kanceláře bez jakéhokoliv zaklepání a rovnou se zeptám: "Co se sakra děje?" zamračím se na svého tátu, který nahlas vydechne.

"Nestojím o to, aby tvá matka měla další dítě," řekne mi narovinu a já několikrát zamrkám v náznaku nechápavosti.

"Co prosím? Však- vždyť... proč-" začnu blekotat páté přes deváté, ale on mě umlčí zvednutím prstu.

"Nic ti do toho není. Teď jdi prosím do svého pokoje," zvýší hlas a já ho slyším poprvé opravdu vytočeného. No to snad nemůže myslet vážně! Co se to s ním sakra děje?!

"Tak to teda ne!" neudržím se a bouchnu do stolu. Nadechne se, aby něco řekl, ale já ho přeruším, "ne, ne, ne. Předtím než něco řekneš, ti něco řeknu já," přeruším ho. "Jak můžeš něco takového říct? Já myslela, že budeš nejvíc nadšený, že budeš oslavovat, ale ty místo toho začneš řvát na svoji manželku. Přitom ty jsi ten, co ji uvedl do tohohle vztahu," vypustím z úst a hned mám chuť si zazipovat pusu.

"Tvoji mamku už nemiluju," vyjde z jeho úst a mně najednou přijde, že se zastavil čas. Já chápu, že některé lásky netrvají věčně, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to stalo zrovna u nás. Furt mi připadalo, že jsme taková perfektní rodinka, která nemá jedinou chybu. Očividně jsem se ale mýlila. „Proto nechci, aby měla dítě, protože vím, že já tu už nebudu," vysvětlí mi, „chci odsud pryč."