ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXV.

V tichosti jsem seděla v křesle, nohy přehozené přes opěradlo, a se zájmem jsem pozorovala chování těch dvou. Jakmile totiž Chris objednal jídlo, tak si ti dva sedli na gauč a neřekli ani půl slova. Chvílemi jsem cítila jejich pohledy na mou osobu, ale snažila jsem se to ignorovat a dělat, že se nic neděje. Přeci jenom...ať si to vyřeší mezi sebou. Pokud bych v tom hrála nějakou roli, tak by tady neseděli jak pecky a rovnou mi to řekli, no ne?

Sebastian se díval do telefonu a snažil se překousnout Chrisův vražedný pohled, který na něj směřoval už od doby, co jsem přišla zvenčí. Trapné ticho, které by se dalo pomalu krájet, přerušil až zvonek, který oznámil dovážku jídla. Vyskočila jsem na nohy a nechala ty dva za sebou, se kterými to snad ani nehnulo. Jídlo už bylo zaplacené, takže mi pouze předal igelitovou tašku a jednu krabici s pizzou a bez jakýchkoliv slov se otočil ke svému autu. Ani jsem mu nestihla poslat jeden ze svých senzačních úsměvů a byl pryč.

Zavřu za sebou dveře a dojdu do obýváku, kde sedí pouze Chris. Doufám, že ho za těch deset sekund, nestihl zakopat někde na zahradě. Obývací pokoj byl spojený s kuchyní, takže jsem jídlo dala na linku a nechala je, aby si každý vzal, co je jejich. Já si vzala svoje ramen nudle s kuřecím masem a sedla si zpátky a své místo.

"Christine?" ozve se z gauče a já se otočím na Chrise, který mě s pobaveným výrazem pozoruje.

"Mhm?" zamumlám s plnou pusou a zvednu obočí.

"Kde je ta naše zrzavá koule?" zeptá se a podívá se na prosklené dveře, kde postává Sebastian s mobilem v ruce. Jak jsem si ho mohla nevšimnout, když jsem procházela do kuchyně?

"No," spolknu sousto a odložím krabičku na konferenční stolek. Ruce si utřu do ubrousku a podívám se na Chrise. "Zmizela," odpovím jednoslovně a on pouze zvedne obočí.

"Zmizela?" zopakuje po mě a nepřestává být v údivu.

"Byla jsem s nimi venku, na tom místě, kam tak ráda chodím. Normálně si hráli a po hodině, co jsem je volala zpátky, tak se Zrzka nevrátila. Myslím si, že už se rozhodla, zda půjde vlastní cestou nebo zůstane s námi," vysvětlím a vzpomenu si, že mám furt v zadní kapse telefon. Člověk tady sedí rozvalený, válí si zadnici a ani nepostřehne, že si celou dobu sedí na telefonu?

"Myslíš si, že by odešla jen tak? Prostě najednou puf?" naznačí gesty výbuch a já se zašklebím nad jeho grimasou.

"To nevím," zamyslím se nad tím, co řekl. Tahle domněnka je celkem logická a dávala by smysl. Vážně by odešla bez rozloučení? Měla jsem ji jít hledat...udělala bych líp a teď bych si to tolik nevyčítala jako kdybych vynaložila trochu snahy o to jí najít. "Měla bych ji jít hledat," zvednu se z křesla.

"Christine," chytne mě za zápěstí, čímž mi zabrání v pohybu. Otočím se na něj s otázkou v očích a on pouze zakroutí hlavou. "Nebylo by lepší, kdybychom to nechali na zítra?" zeptá se a usměje se.

"Já-já," vykoktám ze sebe nerozhodně, a nakonec svěsím ramena, "asi máš pravdu," vydechnu. Chris si mě přivine do objetí a já mu položím hlavu na hrudník. Úlevně vydechnu, že jsem zase v jeho blízkosti a na chvíli zapomenu na konflikt, co měl se Sebastianem.

"Tohle mám rád," ucítím, jak zaboří obličej do mých vlasů a užívá si moment stejně jako já.

"Nápodobně," zasměju se, "asi si půjdu lehnout," naznačím zívnutí a odtáhnu se od něj.

"Dobře," poodstoupí, "dobrou noc," políbí mě na čelo a mé tváře nepatrně zrudnou. Všimnu si Sebastiana, který nás celou dobu pozoruje a jakmile si všimne mého pohledu, tak otevře posuvné dveře od zahrady.

Otočím se k nim zády a nechám je tam napospas sobě samotným. Odejdu do ložnice, kde z šatní skříně vyndám pyžamový overal. Uslyším tiché zaškrábání na dveře a já poznám, že Dodger hodlá jít spát se mnou. Proto otevřu dveře a než stihnu mrknout, tak je rozvalený na posteli. Zalezu si tedy také do postele a zachumlám se do peřiny. Lehnu si na bok, podívám se ještě rychle na telefon, zda mi někdo nenapsal a během chvíle, kdy ho odložím na noční stolek, tak už usínám.

~

Dveře od ložnice se otevřou a do místnosti vejde vyšší a mohutnější postava. Dotyčný se celý vyčerpaný svalí na postel, čímž způsobí vzbuzení osoby, která leží na druhé polovině postele. Ona samotná tomu nevěnuje žádnou pozornost, protože přeci jenom...byla v polospánku, takže ani pořádně nevnímala, že vedle ní někdo dopadl. Když jí ale po holém rameni přejede mužská dlaň, tak se otočí obličejem k dané osobě. Otevře oči a očekává, že uvidí obličej svého přítele, který se přišel pomazlit. Když avšak spatřila tvář, která se jí za poslední dobu stihla znepříjemnit, vyděsila se. Než stihla zareagovat nějak jinak, tak se k ní přiblížil a políbil na rty. Vzpamatovala se až po několika sekundách a odtrhla se od něj. "Sebastiane, co to sakra děláš?!"

Zděšeně otevřu oči a odstrčím osobu, která mě pevně svírá v objetí. Vyskočím z postele a nespouštím oči z člověka, který leží v posteli. Tma obklopuje celou místnost a já proto nervózně přešlapuji z místa na místo s myšlenkami, kdo v té posteli vlastně leží. To, co se před chvílí stalo byl pouhý sen? J-jak? Vždyť to bylo tak...skutečný.

"Christine?" poznám Chrisův rozespalý hlas a já si úlevně oddechnu. Místnost náhle ozáří světlo z lampičky od nočního stolku a osoba se na mě nechápavě podívá. "Copak se děje?" přesune se na moji stranu postele a stáhne mě k sobě na klín.

"Já-já...ne-nevím," vysoukám ze sebe, neschopná dalších slov. Přitáhne si mě ještě blíž a obejme. Políbí mě do vlasů a snaží se mě utišit tím, že mi přejíždí dlaní po zádech. Proč mě to tak vyděsilo? Jenom proto, že ten sen byl tak živý? Nebo snad kvůli tomu, že si má hlava představila, že jsem nechala Sebastiana, aby mě políbil? Sebastian se mi až nepříjemně dostal pod kůži.

"Teď už je to dobrý, se mnou jsi v bezpečí," konejší mě a já jsem vděčná za to, že tu se mnou je. Věnuje mi další z mnoha polibků a společně s ním zalehnu opět do peřin. Bez něj se cítím tak zranitelná, bezradná a prostě jako nikdo. Když jsem s ním, tak vím, kým opravdu jsem.