ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXIII.

Postavila jsem před něj sklenici s vodou a pozorně si ho prohlédla. Od momentu, kdy jsme se pohádali, tak byl zamlklejší. To bylo u něj nezvyklé, už jenom kvůli tomu, že si do mě musel vždycky nějak rýpnout, ať už šlo o sebemenší kravinu. Nevím, jestli byl uražený nebo přemýšlel nad tím, co vlastně řekl. Každopádně mě to uvádělo do rozpaků, protože mezi námi panovalo trapné, nepříjemné ticho.

"Co je?" zeptá se, když z něj nespouštím zrak. Proberu se z transu a několikrát zamrkám, abych si uvědomila, co se děje.

"Nic, co by bylo," pokrčím rameny.

Protočí oči v sloup a vypije obsah skleničky.

Možná by bylo lepší, kdyby odjel, pomyslím si a podepřela si bradu rukou. Když si vezmu, že se o mě zajímá víc než Chris, tak se mi chce brečet. Poslední dobou jsem přecitlivělá a hlava nepobírá moje myšlenkové pochody. Jediné, co vím na sto procent je to, že Chris a já už nikdy nebudeme dohromady. Nejen kvůli tomu, že se stala taková absurdní věc, ale taky kvůli tomu, že bych se mu už nikdy nedokázala podívat zpříma do očí a popovídat si s ním, protože bych se sesypala jako domeček z karet.

"Víš, já-" začne zničehonic, "nemyslel jsem to tak," pokusí se omluvit své chování.

"Řekla bych, že jsi to myslel přesně tak, jak jsi řekl," začnu. Jakmile uvidím, že už chce začít argumentovat, tak ho přeruším: "A nemám ti to za zlé, protože máš pravdu."

Jeho mimika v obličeji se změní a on mě sjede lítostivým pohledem. Přijde mi, že jsem za dnešní den objevila u Sebastiana novou stránku, která nijak nesouvisí s tou, kterou jsem doteď znala. Jako kdyby to byl úplně jiný člověk. A pokud budu upřímná, tak tahle stránka není vůbec špatná...

Ani jeden z nás k tomu neměl víc co říct. Takhle vypadala celá naše konverzace, která nikam ani nevedla. Už jsem se v tom nechtěla ani nimrat a řekla bych, že to stejné si myslel i on. Proč taky řešit něco, co už bylo vyřčeno? Slova, která řekneme nahlas už nikdy nevrátíme stejně tak skutky, které jsme udělali. Někdy bych si přála, aby bylo možné vrátit čas, abych udělala věci jinak. Že kdybych se zachovala jinak, kdybych udělala támhleto...furt je to samé kdyby, ale v moment, kdy se to opravdu děje, tak si člověk pořádně neuvědomuje, v jaké situaci se vlastně vyskytuje. Říkáme si, že jsme se rozhodli správně, ale po určité době, kdy máme více času nad tím rozmýšlet a představovat si scénáře, tak zjistíme, že byly určitě možnosti, které mohly být stokrát lepší. Na druhou stranu si říkám, že pokud by se některé věci nestaly, tak nejsem tam, kde jsem teď. Aktuálně tu sice není moc věcí, kvůli kterým bych měla být šťastná nebo se aspoň minimálně cítila ve stavu, kdy mám z něčeho dobrý pocit, ale určitá vděčnost za některé vzpomínky tu je.

"Asi si půjdu lehnout," vstanu od stolu a popřeju Sebastianovi dobrou noc. Bez dalších zbytečných slov se odeberu nahoru do pokoje a jakmile za sebou zavřu dveře, tak se svalím na postel a zavřu oči.

Přála bych si, aby všechno bylo jako dřív.

~

"Christine?" probudí mě mužský hlas. Vylekaně otevřu oči s pocitem, že jsem zaspala nebo nedej bože, že se děje něco vážného a já to jen tak zaspala.

"Co-co?" zmateně se rozhlédnu po tmavé místnosti, ale nezjistím nic, co by mi pomohlo.

"V klidu," pokusí se mě utěšit, "jenom jsem tě slyšel až u sebe v pokoji, tak jsem se lekl, že se něco děje," vysvětlí mi situaci a rozsvítí lampičku, kterou mám na nočním stolku.

"Já ani nevím, co se mi zdálo. Nic si nepamatuju," promnu si spánky a snažím se vzpomenout, co se v mé hlavě zase dělo.

"Jenom jsem se chtěl ujistit, že jsi v pohodě," pohladí mě po tváří a povšimnu si úsměvu, který se objevil na jeho tváři.

"Jsem v naprostém pořádku," ujistím ho. Nechám ho, aby mě palcem dál hladil po tváři, zavřu oči a vydechnu úlevou. Jako kdyby ze mě najednou všechno opadlo, tak jako u Chrise...

Hned na to pocítím, jak se jeho rty otřou o ty mé. Otevřu oči a já si povšimnu, jak trpělivě vyčkává na mojí reakci. Stejně už nemám co ztratit, pomyslím si a přitáhnu si ho k sobě. Přitisknu se na jeho rty a vychutnávám si ten pocit být opět zase u někoho v takové blízkosti. Jeho ruce se přesunou na mé boky a hned na to si mě natiskne, co nejblíže k němu. Líbá s takovou něhou a prostě...kdybych stála, tak se mi pravděpodobně každou chvílí podlomí nohy.

V samé touze mu skousnu spodní ret, což bere jako svolení k tomu, aby mě zatlačil zpátky do postele. Nešikovným způsobem se dostane nade mne a neustále si mě snaží držet v jeho blízkosti. Jako kdybych mu snad měla někam utéct. Z rtů sjede na můj krk, kde zanechá několik letmých polibků. Studené ruce zajedou pod mé tričko a po celém těle mi vyskočí husí kůže. Dlaněmi zabloudí až k mé podprsence, kdy mě lehce nadzvedne, aby se dostal k rozepínání podprsenky. Jakmile se mu jedním prostým pohybem povede rozepnout podprsenku, tak ji stáhne i s tričkem, které zmizí někde v tmavém koutě místnosti.

Odtáhne se ode mne a se zájmem si mě začne prohlížet. Rukama si schovám hrudník, ale on pouze zakroutí hlavou, vezme mé ruce a dá mi je nad hlavu, abych se před ním nemohla nadále skrývat.

"Jsi krásná," zašeptá mi do ucha, "nemáš za co se stydět."

Pokusím se vymanit z jeho sevření, ale on se jen tak nenechá. Na tváři se mu objeví šibalský úsměv a aby byl napřed než já, tak jeho ruka zamíří k mým teplákům. Zavzdychám vzrušením, což ho ještě víc nabudí a rukou zajede i pod poslední kus oblečení, který na sobě mám.

Můj klín je jako v jednom ohni, a to ani ještě pořádně nezačal.

"Strašně moc tě chci," zasténám, když cítím jeho ruku v klíně a jeho rty se přesunou na můj hrudník.

"Jak si přeješ, krásko."