ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXXI.

Nechápavě si prohlížím postavu, která stojí nedaleko altánu a se vší pravděpodobností slyšela úplně celý rozhovor, co jsem tady vedla s Elise. Nebo mám snad jenom halucinace, že se tady tak objevil?

"Sebastiane?" oslovím osobu a zatřesu hlavou, abych si uvědomila, že tu opravdu je. Po chvíli mi nakonec dojde, že se mi to asi opravdu nezdá, tak se jednoduše zeptám: "Co...co tady děláš?"

"Nevidíš snad? Šel jsem na cestu za dobrodružstvím," odpoví sarkasticky a mrkne na mě. Klasika, on musí být vždycky tak vtipný- haha, pomyslím si. Stoupnu si a popojdu k němu. V tenhle moment jsem o něco vyšší než on, protože samotný altán je vyvýšený. Co si budeme...aspoň trochu sebevědomí mi to přidává.

Když nad tím tak přemýšlím- poslal ho snad Chris, aby mi domluvil? Abych se vrátila? Že se mu stýská? No...po tom všem o tom dost pochybuji.

"Fakt vtipný," protočím oči v sloup, "teď vážně...proč tu jsi?" zeptám se znovu a netrpělivě přešlápnu na místě.

"Jen jsem tě chtěl přijet navštívit," pokrčí rameny. Udělá několik kroků a během sekundy stojí až příliš blízko u mě, což narušuje mojí osobní zónu. Nejen, že jsem se pohádala s Elise, ale teď se ke mně ještě dostává pozornosti od člověka, od kterého bych to čekala nejméně.

"Ach," nadechnu se, "tak ses podíval a můžeš zase jet, ne?" usměju se na něj a otočím se k němu zády. Rozejdu se pro věci, ale chytne mě za zápěstí. Silou trhnu rukou dolů, ale jeho sevření se nezbavím. Spíš jsem si zapříčinila to, že jeho stisk zesílil ještě více. "Můžeš mě pustit?" zavrčím a otočím k němu hlavu.

"Nemůžu," stočí si mě celou k sobě, "nechci," přitáhne si mě co nejblíže. Snažím se uklidnit svůj dech, ale jeho blízkost...jednoduše jsem z něj v rozpacích. Kdo by taky nebyl, když by stál u někoho, jako je Sebastian. Přerývavě se nadechnu a snažím se zahnat pocit, že mi ještě rukou přejíždí po zádech.

On ví, co dělá, až moc dobře to ví.

Zakroutím hlavou a odstrčím ho od sebe. Tohle nemůžu...nebo můžu? Však já ani pořádně nevím, co chci. Jediný, co vím je, že tohle nemůžu Chrisovi udělat.

"To nejde," prohrábnu si vlasy z frustrace a snažím si je trochu urovnat.

"Proč? Kvůli Chrisovi?" zeptá se s nechápavým výrazem, "zapomeň na něj, nestojí ti za to," vstoupí do altánu, ale já pouze zakroutím hlavou. Nejde to, tohle není správné. Už jenom to, že tady je...prostě tohle všechno je špatně!

Otočím se zády k Sebastianovi a do rukou vezmu všechny věci, které jsem si přinesla. Beze slov projdu okolo něj a on jako zkamenělý stojí a pozoruje mě odcházet.

Otevřu vchodové dveře a vydám se rovnou do svého pokoje, kde hodím věci na židli. Rozvalím se na posteli a pozoruji strop. Ostatní lidé na téhle planetě řeší určitě dvakrát důležitější věci, než je tohle, ale já zrovna schytám tuhle kravinu. Zavřu oči a snažím se nad tím vším nepřemýšlet.

~

"Christine!" uslyším mámin hlas, který mě probere z rádoby polospánku. Vyskočím z postele a okamžitě se vydám za ní. Před odchodem z pokoje ještě popadnu ze židle mikinu a přehodím si ji přes sebe, protože mým tělem proběhne nepříjemný mráz.

"Ano?" zeptám se, když otevřu dveře od ložnice. Stojí nehybně u okna a pozoruje dění venku. Stihlo se tam teda pořádně rozpršet. Jak dlouho jsem byla vlastně mimo? Nebo mimo...já jenom odpočívala přece.

"To ho tam necháš jen tak sedět v dešti?" stočí ke mně hlavu a já s nechápavým výrazem dojdu až k ní.

"Co-" chci se zeptat, ale potom si všimnu Sebastiana, který sedí na lavičce a jeho pohled je zabodnutý do země. Déšť zcela ignoruje a už teď je vidět, jak je celý promáčený. Co tady furt dělá? Zbláznil se, aby seděl v takovém lijáku venku? To snad není možný. "Nevím proč tam sedí, mohl už dávno odjet," pokrčím rameny a už se chystám odejít zpátky do svého pokoje.

"To nemyslíš vážně, ne?!" z jejího rozhořčeného hlasu mi naskočí husí kůže po celém těle a já zakloním hlavu a vydechnu přebytečný vzduch v plicích.

"Fajn," odejdu z místnosti a vezmu deštník, který je v předsíni.

Mezitím začalo pršet ještě tak dvakrát víc, takže to stejně nakonec skončí tak, že skončím promočená i já. Nechala bych ho venku sedět klidně celou dobu, možná bych se v tom dokonce i vyžívala, ale to bych byla vyhozena ven na déšť za ním.

Rozevřu deštník a rychlým krokem se vydám přímo k Sebastianovi.

"Hej," zavolám na něj z dáli a on stočí pohled ke mně. Vlasy mu padají do obličeje, jeho oblečení bude schnout nějaký ten den a řekla bych, že on bude v posteli ležet aspoň týden. "Nechala bych tě tu klidně sedět i celou noc, ale máma se neshodla s mým názorem," oklepu se, protože mi za krk spadne několik dešťových kapek, "pojď dovnitř."

Beze slov se zvedne a já počkám, než přijde ke mně. Podělím se s ním o svůj deštník, i když to je už asi zbytečné. Vezmu ho za ruku a stejně rychle jak jsem přišla, tak se i s ním vracím zpět dovnitř. Položím deštník na zem, aby uschnul a se Sebastianem se vydám po schodech nahoru.

"Dojdeš do támhletoho pokoje?" ukážu na první dveře po levé straně a on pouze přikývne. Dojdu ke dveřím ložnice, abych požádala svoji mamku o nějaké oblečení, které tady určitě ještě zbylo po tátovi. Než vůbec stihnu otevřít dveře, tak se v nich objeví máma a vtiskne mi do rukou oblečení s ručníkem.

"Až přestane trochu pršet, tak budu muset jet za Penny, tak doufám, že tu nic nenatropíte," usměje se a odejde dolů do jídelny. To snad nemyslí vážně, ne? On mě tu s ním chce nechat samotnou.

Otočím se na patě a dojdu k otevřeným dveřím, kde sedí na posteli polonahý Seb. Zarazím se ve dveřích a potřebuji vstřebat chvilku, kdy ho takhle vidím. Z vlasů mu neustále kape voda, celkově vypadá jako kdyby právě vyšel ze sprchy, ale chybí mu jediná věc, a to je ten zpropadený ručník.

Natočí hlavu mým směrem a nakloní hlavu.

"Já-já," zakoktám se, aniž bych přemýšlela nad tím, co chci říct, "přinesla jsem ti věci," dostanu ze sebe nakonec a položím oblečení na stůl vedle mě. Ručník mu rovnou podám, aby si vysušil vlasy.

"Díky," konečně promluví a schová obličej do ručníku.

"Dám ti usušit oblečení, kde ho máš?" zeptám se a rozhlédnu se po pokoji.

"Tady," ozve se za mnou a vidím, jak ho drží v rukou.

Natáhnu k němu ruku, abych si to od něj vzala, ale on si mě přitáhne blíž. Ručník mu spadne z hlavy a než stihnu cokoliv udělat, tak se jeho rty tisknou na ty mé. Zavřu oči a podléhám těm sladkým rtům, kterým jsem tak dlouho odporovala. Když si uvědomí, že jsem se od něj neodtáhla, tak mě povalí do postele a uvězní mě pod sebou. Odtáhne se a podívá se mi do očí, přičemž ty jeho září jako malému dítěti.

"A teď mi už nikam neutečeš."