ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola VII.

Bože, ten člověk měl pravdu. Čekala jsem, že když sem táta přinese nějakou postel, tak bude měkká, ale...byla jsem na omylu. Připadala jsem si, že ležím na zemi a ta zem je ještě dvakrát tvrdší než normální zem. Teď lituju, že jsem vůbec kývla na jeho návrh. Dohodli jsme se totiž, že se budeme střídat o moji postel. Je to jenom na pár dní, tak to určitě nebude tak špatný.

Přetočila jsem se na druhý bok s myšlenkou, že by mi to mohlo pomoct usnout. Otevřela jsem oči a povzdechla si. Pohledem jsem se zarazila na Chrisovi, který si v klidu pochrupoval na mé posteli. Měla jsem nutkání ho prostě vykopat z postele a vzít si svojí postel zpátky, ale to by bylo už příliš. Po nekonečném přemlouvání jsem se zvedla, přešla jsem k němu a zacloumala s ním. Nic.

"Proč mě budíš?" zamumlá po chvíli. Trhnu sebou, protože jsem nečekala, že by se opravdu vzbudil.

"Jak jsi na tom mohl usnout?" zašeptám a on otevře oči.

"A kvůli tomu mě budíš?" nadzvedne obočí a já pokrčím rameny a hloupě se usměji.

"Promiň, já jen..." začnu, ale on už předtím pochopí moji myšlenku. Odsune se ke zdi a nabídne mi kus mé vlastní postele. Nakloním hlavu a pokračuji, "myslela jsem, že by sis šel lehnout tam," navrhnu, ale on zase zavře oči.

"Ber nebo nech být," oznámí mi. Svěsím ramena a posadím se na postel. Spánek je pro mě primární, pomyslím si a lehnu si na kus, který mi nabídl. Zavřu oči a pokusím se nepřemýšlet nad tím, že vedle mě spí.

V polospánku pocítím, jak se ke mně otáčí, ale tomu již nevěnuju pozornost.

~

Probudily mě sluneční paprsky, které procházely skrz žaluzie. Otočím se na druhý bok a rozplácnu se po celé šířce postele. Až teď mi dojde, že jsem v posteli sama, a proto otevřu oči. V pokoji jsem sama a na stolku je talíř s obloženým toustem. Posadím se a všimnu si papírku, který je u talíře.

V deset buď u mě v kanceláři. - Táta

Jestli přišel do pokoje, když jsme oba leželi v jedné posteli, tak by mě zajímalo, co si musel myslet. Do pokoje se náhle přiřítí Chris, který je celý propocený a udýchaný.

"Jsem si šel zaběhat, a tak nějak mi nedošly okolnosti," řekl a posadil se na židli, "já mám děti rád, ale tady jsem se fakt zapotil," vydechne a já se mu začnu smát. Zamračí se na mě a potom si všimne toustu na stolku.

"Ten je pro mě?" zeptá se, a aniž bych mu odpověděla, tak si ho vezme a začne ho jíst.

"Hele! Ten byl můj," zamračím se a on do něj znovu provokativně kousne a začne přede mnou mlaskat, aby mi ukázal, jak mu chutná.

Vstanu z postele, vezmu si oblečení, které jsem měla včera a vydám se převlíknout do koupelny, kde potkám několik dívek, které jsou stejně rozespalé jako já. Pozdraví mě a já kývnu na pozdrav. Vysprchuju se, vyčistím zuby, učešu se, a nakonec se převlíknu. Podívám se na mobil, který ukazuje za pět minut deset, a proto se vydám za mým tátou.

Zaklepu na dveře a bez vyzvání vejdu. Za stolem sedí můj táta, který už celý netrpělivý vyčkává.

"Dobré ráno," pozdravím, když ho uvidím. Usměje se na mě a také mě pozdraví.

"Potřeboval bych od tebe jednu maličkost," začne a já se posadím do křesla, které má před stolem, "vedoucí, která měla uvést zítřek, tak musela nutně odjet. Proto od tebe potřebuju, abys to vzala za ní."

"Jasně, proč ne," usměju se a on už chtěl začít s vysvětlováním, když v tom nás vyrušilo zaklepání na dveře.

"Dále," řekne táta.

"Pane Lankdale," kývne na pozdrav a posadí se do křesla vedle mě, "chtěl bych se Vás zeptat na několik věcí ohledně zítřka," dořekne a táta jenom přikývne.

"Samozřejmě, zrovna to tady s Christine probíráme. Bude se totiž starat o zítřek, takže když bude něco potřeba, tak běžte za ní," řekne. On nahodí falešný úsměv a přikývne.

"No, myslím si, že je na čase jít. Dneska jsem domluvená ještě se Soph," sprásknu ruce a zvednu se. Rozloučím se a vydám se za Soph, což je jedna z vedoucích.

Došla jsem k dětskému hřišti, kde jsme měly sraz.

"No to je dost, že jdeš," řekne Soph a ukáže na své neviditelné hodinky.

"Tak co potřebuješ?" zeptám se a ona mi vysvětlí dnešní program, který má zabavit děti na celý den. Geocaching. Princip této hry je jednoduchý. Se Soph půjdeme rozmístit krabičky na různé souřadnice, které potom budou děti postupně nacházet. Děti si obejdou přibližně pěti kilometrovou trasu. Ve skupince bude vždycky někdo dospělý, aby se nestalo, že by někdo zabloudil.

Pamatuji si, že když jsem byla menší, tak naše skupinka zabloudila a my potom šplhali po svahu, abychom se dostali na správné místo a získali další souřadnice. Ono to celkem vypadá jako nuda, ale není. Člověk se u toho opravdu dokáže vyblbnout. Dorazili jsme jako poslední i když jsme vyráželi jako první.

Zastavíme se u prvního bodu, kde krabičku dáme do dutého kmenu. A ty krabičky musí taky najít, protože by to jinak nebyla pravá zábava, no ne?

"A co jinak? Jak se máš? Slyšela jsem, že máš na pokoji hosta," drkne do mě. Zakroutím nad tím hlavou.

"Ještě zítra a pozítří a bude od něj klid. Potom bude postel jenom má," řeknu a ona se na mě otočí s udiveným výrazem, "no víš, on mi sebral postel, a tak nějak," začnu s vysvětlováním a ona mě přeruší.

"Počkat, chceš mi jako říct, že spolu spíte v jedné posteli?" řekne dosti nahlas Soph a já ji naznačím, ať se ztlumí.

"Ne, jen jsme se dohodli, že bude spát na mojí posteli, protože ta jeho je fakt tvrdá. To můžu potvrdit," řeknu a ona se začne smát, takže moje upozornění na to, aby se ztlumila, nepomohlo.

Povídaly jsme si celou cestu a než jsme se nadály, tak jsme byly zpět u chaty, kde jsme začínaly. Bylo něco málo po dvanácté a my svolaly děti na oběd a ve dvě se začne s geocachingem.