ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola VIII.

Podívám se na hodinky a dojde mi, že až je půl páté. Právě totiž dorazila poslední skupinka dětí, která byla na geocachingu. Možná jsem mohla poprosit poslední skupinku, zda by mohla s sebou vzít krabičky a fáborky ze stromů, které jsme daly na stromy pro lepší orientaci. Teď budu muset jít znovu tu samou trasu, ale ono to možná ničemu ani nevadí. Soph jsem to oznámila jako hotovou věc, ale ona se do toho příliš nehrnula, proto mě poprosila, zda bych to nemohla obejít sama. Mávla jsem nad ní rukou a nechala ji za svými zády.

Po několika minutách jsem došla k prvním krabičce. Snad si dobře pamatuju, kam jsme je dávaly. To by bylo, kdybych je musela ještě hledat.

Otočila jsem se patě, abych se vydala dál, ale zastavila jsem se v půli pohybu, když jsem uslyšela tiché zakňučení.

"Co to..." řeknu si a stočím se zase zpět. Uprostřed cesty vidím zrzavou kouli, která mě pozoruje. Můj pohled je zmatený a ani jeden z nás neví, jak pořádně reagovat. Nebo si aspoň myslím, že to já ani ta liška nevíme. Dřepnu si a pomalu se přiblížím, aby neutekla. Natáhnu k ní ruku, přičemž ona zprvu poodskočí, ale následně se ke mně přiblíží. Připadám si tady jako se štěnětem, jak je možný, že se nebojí?

"Pojď ke mně," promluvím na ní. Chci si ji vzít do ruky, ale ona začne pomalu couvat, „já ti neublížím, neboj," zašeptám a jako kdyby mi rozuměla se ke mně znovu přiblíží a nechá se vzít. Vezmu ji do ruky a zvednu se. Vydám se dál po cestě za krabičkami a nesu v ruce malou lištičku, která zavírá oči a pomalu usíná.

~

Už se stmívá, když přicházím k chatě. V chatě se svítí a je slyšet hluk z jídelny, což znamená, že jsou všichni na večeři a začíná večerní program. Nenápadně vejdu i s liškou dovnitř a vyběhnu schody nahoru. Otevřu dveře od svého pokoje a nakouknu, jestli je prázdný.

Oddechnu si, když se ujistím, že v něm opravdu nikdo není. Vezmu z kufru mikinu a dám tam malou liškou, kterou i s mikinou položím na zem. Kousnu se do vnitřku tváře nad myšlenkou, zda ji tady nechat samotnou, ale nakonec odejdu z pokoje, abych vzala pro ni nějaké jídlo.

Aleluja! zajásám, když uvidím kus syrového masa a vezmu ho. Penny tady už dávno není, což jsou plusové body pro mě, protože ji nemusím vysvětlovat, proč si ho beru. Vezmu ještě flašku vody a misku.

Vyjdu z kuchyně a pozastavím se nad pohledem, který mě propaluje z druhé strany místnosti. V pozadí stojí Evans, pohled mu opětuji a to ho donutí stočit svůj zrak jinak. Vyjdu z jídelny, kde si opět vyběhnu oblíbené schody a když otevřu dveře, tak si všimnu, že v mikině, který měl sloužit jako provizorní pelech, nikdo není. Zavřu za sebou dveře a zmateně se rozhlídnu. Kleknu si a naleju do misky vodu a v ruce držím kus syrového masa.

"Pojď sem," začnu a ukážu maso. Čekám odkud malá liška vyleze, a nakonec vyleze zpod postele. Dopajdá ke mně a já si až teď všimnu, že má zvednutou přední tlapku. Dávám ji kousky syrového masa a mezitím se snažím zjistit, co má s tlapkou.

V moment, kdy jí dávám poslední kousek masa, se rozrazí dveře a já uslyším ten připitomělý hlas.

"Co tady krucinál..." nestihne doříct a zadívá se na mě a na mojí novou kamarádku.

"Nic neříkej," řeknu hned a ukážu mu, ať si klekne vedle mě.

"Kde si k tomu přišla, krucinál?" zeptá se mě a diví se, když k němu přijde malá liška a otře hlavu o jeho kalhoty.

"Když jsem šla po odpolední hře sesbírat věci, tak jsem ji našla. Kňučela za mnou a já asi už přišla na to, co jí je," začnu s vysvětlováním a on nakonec jenom přikývne.

"Měla bys s ní jet k veterináři," řekne a já na něj hodím pohled, který mu naznačuje, že zase tak hloupá nejsem.

"Jenže já nemám jak," pokrčím rameny, "nechci tím zatěžovat ostatní," vydechnu a on mi položí ruku na záda.

"Já tě tam odvezu," mrkne na mě a já se usměju nad jeho ochotností.

Zvedla jsem se, zabalila lišku do mikiny, a i s Evansem se vydala k jeho autu, které stálo přímo před budovou. Během jízdy zavolám veterináři, ke kterému máme namířeno, a nakonec ho přemluvím k tomu, aby si na mě udělal pět minut čas a podíval se na lišku, kterou jsem našla.

Jakmile dojedeme na místo, tak mi Evans otevře dveře od auta a já se pouze přihlouple uculím. Před dveřmi ordinace již stojí pan Smith, který nás zdvořile pozve dovnitř a pokyne ať položím lišku.

"Jak jste k ní přišla?" zeptá se, když kontroluje lišku a vidí její zvednutou tlapku.

"No víte, když jsem šla lesem, tak jsem za sebou uslyšela kňučení a když jsem se otočila, tak tam stála a nijak neprotestovala, když jsem ji brala," vyprávím veterináři, který jenom pokývá hlavou.

"Vypadá to, že si jenom zapíchla něco do tlapky," promluví po chvilce. Vytáhne ostrý kus třísky, ránu vydezinfikuje a nakonec obváže.

Zaplatím doktorovi a poděkuju. Rozloučíme se s veterinářem a vydáme se zpět k autu, do kterého nasedneme a vydáme se zpět k táboru. Celou cestu jsme ticho a mně to ani nijak nevadí. Hraje rádio, které mi stačí k tomu, abych si pobrukovala potichu písničku, která právě hraje.

"Pojď, ty zpěvačko jedna," řekne. Vydáme se po tmě nahoru do pokoje, kde se vyřízeně posadím a mikinu, kde je zachumlaná liška položím na zem.

"Dneska spím na své posteli, vlastně," zamrkám na něj a on našpulí rty.

"Mohli bychom to udělat jako včera," uculí se a já se na něj podezřívavě podívám. Neřeším to a skopnu boty ze svých nohou. Vytáhnu pyžamo a podívám se na mého spolubydlícího.

"Otočíš se, prosím?" zeptám se, "já už nemám sílu na to zase chodit dolů," protřu si unavené oči.

"Fajn," řekne a otočí se, čímž mi dal náznak, že se můžu převlíknout. Převléknu se a otočím se zrovna v moment, kdy má sundané tričko. Hlavně nad ním neslintej prosím tě, pomyslím si.

Podívá se na mě s úšklebkem na rtech, protože moc dobře ví, co zrovna koluje v mé hlavě.

Zalezu si pod peřinu a odsunu se až na zeď, abych mu dala najevo, že pokud chce, tak si může ke mně lehnout.

Otočím se čelem ke zdi, abych nemusela čelit tomu, že mě bude pozorovat, ne-li dejchat do obličeje a chrápat. Něco málo zabrblá a zhasne lampičku. Po dobré půl hodině, kdy se mi nedaří usnout, se otočím na druhý bok. Jeho obličej je až nepříjemně blízko a já se od něj pokusím, co nejvíce odsunout. Problém mi ale dělá zeď, která mi to nedovolí. Ucítím jeho ruku na mém boku, kterou si mě přitáhne k sobě a já jsem nalepená na jeho hrudníku.

Tak takhle jsem si léto nepředstavovala.