ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XIII.

Blíží se večer a děti přicházejí z túry. Všechno už bylo nachystané, nebo teda aspoň ta valná část věcí.

"Jsem zvědavá, jak budu pořádat tu stezku odvahy, když mě ty věci děsí," otočím se na Penny, která rozdává dětem zmrzlinu. Je to pro ně taková třešnička na dortu po té dlouhé cestě.

"Můžeš tam poslat tamty dva hrdiny. Řekla bych, že jim to vadit nebude," odpoví a já se nad tím zamyslím. Vlastně má pravdu. Chtěli tu zůstat, tak jim dám aspoň nějakou práci, aby se nenudili. Hlavně, já sama nevím, jak dlouho bych zůstala v lese. V tom tmavém lese, kdy člověk nikdy neví, co se za ním objeví.

"Dojdu jim to oznámit," zvednu se ze židle a vydám se ke stromu, kde sedí.

"Můžete na minutku?" zeptám se těch dvou a oni se bez jakýchkoliv protestů zvednou. Odejdou od dětí, co tam s nimi seděly, a o kousek dál se zastaví.

"Takže?" zeptá se po chvíli ticha Sebastian.

"Chtěla jsem vás požádat, nebo vám spíš oznámit, že při dnešní stezce odvahy budete lekacími panáky," oznámím jim. "Stezka by měla být až po táboráku, který bude dnes od půl deváté. Takže okolo desáté, byste se šli připravit. A až přijde poslední dítě zpátky k táboráku, tak vám zavolám a vrátíte se zpátky, kde na vás bude čekat odměna," zamrkám na ně a oni se na sebe podívají. Zašklebí se a mně dojde, jak blbě to vyznělo. Prasata. "Takže se chápeme?" zeptám se ještě jednou a oni jenom přikývnou na souhlas.

Se Soph nezapomene do lesa, připravit svíčky ve sklenicích, které později zapálíme. Dětem to bude ukazovat cestu a na konci se musí podepsat na kus papíru, který bude viset na stromě.

"Já ti říkám, že bude lepší, když půjdou maximálně ve dvojicích," řekne Soph, když se vracíme po cestě.

"To bude asi nejlepší, ale nesmíš zapomenout na ty, kteří nebudou chtít jít vůbec," pokrčím rameny a ona s povzdechem přikývne.

~

Nastal čas a já mohla vidět výrazy všech, kteří seděli u ohně. Někteří měli na tváři úsměv a na některých byla vidět nervozita. Vzpomněla jsem si na stezky odvahy, které jsem vždycky musela chodit s někým nebo vůbec. Nikdy jsem ale nešla sama, to bych se asi jinak zhroutila na místě. Vždycky se mě kamarádi kolem pokoušeli rozesmát, abych na to nemyslela, ale nikdy se to nepodařilo.

Několik dvojic se už vrátilo ze stezky, a tak převypravovali ostatním, jaké to bylo. I teď večer byly plní energie a já se povzbudivě podívala na dvě holčiny, se kterými jsem měla jít. Mohlo jim být tak deset maximálně dvanáct let. Když přišla řada nás, tak jsem je chytla za ruce a ony se na mě usmály. Vydaly jsme se směrem k lesu, kde už začínaly dohořívat svíčky a my si musely pospíšit, abychom se vrátily stejnou cestou, kterou jsme přišly.

Po nějaké chvíli, kde je všude černočerná tma a táborák není vidět, zaženu nutkání otočit se do tmy. Mohla bych tím znervóznit ty dvě a to jsem nechtěla. Dojdeme ke stromu s papírem a ony vezmou do ruky tužku, aby se podepsaly. Během toho, co se podepisují, tak za sebou uslyším šustění listí a já nervózně polknu. Nebudu se otáčet, nebudu se otáčet, zavřu oči a hned je zase otevřu. Když avšak zjistím, že přede mnou holky nestojí, tak začnu panikařit. Zhluboka se nadechnu a zavolám jejich jména, ale žádná odpověď. Jak mi tohle mohly udělat, zamračím se. Však já se bojím víc, jak ony. Konečně se otočím, ale když před sebou uvidím temnou postavu, malém mi vyletí srdce z hrudníku. Začnu couvat, ale zakopnu o kořen, který ani nevím, kde se tu vzal. V krku mám knedlík, takže nejsem schopná ani vykřiknout. Postava se ke mně začne přibližovat a já se snažím nahmatat mobil v kapse. Vytáhnu telefon a rozsvítím svítilnu v telefonu a tím na chvíli oslepím postavu, která se ke mně přibližovala.

"Sebastiane," vydechnu. Začne mnou cloumat vztek a já se na něj zamračím, "zbláznil ses?! Kde jsou holky? Víš, jak jsi mě vyděsil! Tohle mi nemůžeš dělat," začnu mlít páté přes deváté a on se začne hloupě smát. Však to není vůbec vtipný!

"Holky odešly s Chrisem a já měl na starost tebe. Jak se ukázalo, tak jsem tě vyděsil na jedničku s hvězdičkou," nepřestává se smát a já se ze studené země. Přistoupím k němu a vší silou do něj strčím. Znovu do něj strčím, a přitom neustále držím telefon v ruce, abych na něj lépe viděla.

"Klid," začne a já do něj znovu strčím. Zamračí se a chytne mě za ruce, abych do něj znovu nemohla strčit, "klid," řekne znovu a já se snažím dostat z jeho sevření.

"Jak myslíš," řekne nakonec a přiblíží se ke mně. Dá mi letmý polibek a já se okamžitě přestanu věnovat tomu, aby mě přestal držet, "no vidíš, jak jsi v klidu," ušklíbne se a já neschopna slov se s ním vydám zpět k táboráku.