ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XXIII.

O dva měsíce později

S Evansem bydlím pod jednou střechou už dva měsíce a musím říct, že tohle jsou zaručeně jedny z nejhezčích vzpomínek v mém životě. Připadám si s ním jako vyměněná. Kromě toho, tak jsem si stihla najít ještě novou práci. Je to teda spíš taková brigáda v rychlém občerstvení. Chci si našetřit peníze na to, abych to mohla Chrisovi postupně všechno splácet, ale je pravda, že peněz z toho příliš není. Sice mu říkám, že to dělám, protože mě to baví, ale popravdě mi ten smrad hranolek začíná už lézt na mozek.

Hlavně on sám je teď většinu času pryč, protože má nějaká zařizování. Takže velké množství času trávím se Zrzkou o samotě, ale to mi nijak nevadí. Za tu dobu jsme si to tady stihly celé projít a víme, kde to je nejlepší. Dostala jsem se také do fáze, kdy si s ní povídám. Ne že by odpovídala, ale připadá mi, že umí naslouchat.

"Jsem doma," ohlásím, když zavřu vchodové dveře. Žádná odezva, proč mě to po takové době furt překvapuje, pomyslím si. Pouze si nad tím povzdechnu a vydám se do obývacího pokoje.

Na gauči uvidím ležícího Sebastiana, který má zavřené oči. Dojdu až k němu, chvíli ho pozoruji a nakonec s ním lehce zatřesu. Cukne sebou a několikrát zamrká, aby se zorientoval.

"Co tady děláš?" zeptá se překvapeně a já nechápavě zvednu jedno obočí.

"To bych se možná měla ptát já tebe, ne?" odpovím otázkou a on pouze protočí oči.

"Psal jsem Chrisovi a prý mám tady na něj počkat, že by měl zanedlouho přijet," oznámí mi a jeho hlava dopadne na polštář. Obejdu gauč z druhé strany a opřu se o opěradlo.

"Fajn, chceš něco k pití?" zeptám se a udělám si provizorní drdol, který překvapivě drží hned na první pokus.

"Ne, děkuju," odpoví s nezájmem a já nad ním pouze mávnu rukou a dojdu do ložnice, abych se převlékla.

Za tu dobu se to tady stihlo celé přerovnat a i přesto, že jsem Chrise ujišťovala, že nebude třeba přemisťování, že mi nedělá problém si dojít pro oblečení do vedlejší místnosti, tak on na tom trval a hučel do mě tak dlouho, dokud jsme to nepřemístili.

Došla jsem do ložnice, vyndala ze skříně oblečení na převlečení a vydala se rovnou do koupelny, abych ze sebe smyla tu nepříjemnou, pro někoho možná vůni, fritovaného jídla. Sundala jsem ze sebe černé tričko, které po celodenní práci za friťákem zrovna dvakrát nevonělo, a pro jistotu se ještě jednou ujistila, že jsem zamkla dveře. Jsem paranoidní, protočím nad vlastní stupiditou oči a vlezu do sprchy.

Ani nevíte, jaká je úleva, když konečně necítím ten pach. Úlevně vydechnu, když vylezu ze sprchy. Opřu se o umyvadlo a chvíli se na sebe jenom tak přihlouple koukám do zrcadla.

Z přemýšlení mě vytrhne snaha otevřít dveře do koupelny. Rychle ze sebe shodím ručník a natáhnu na sebe čisté oblečení. Upravím se a odemknu dveře do koupelny.

"To potřebuješ tolik na záchod, že s tím tak lomcuješ?" zeptám se ho a mrknu na něj.

"Tak hele," řekne naštvaně a přirazí mě ke zdi. Nervózně se ošiju nad jeho pohledem, kterým mě neustále propaluje, "neprovokuj mě. Vůbec netušíš, co já dokážu," přiblíží se ke mně a než se naděje, tak mu proklouznu pod rukou a zakroutím hlavou.

"Jsi naivní, Sebastiane," řeknu, "udivuje mě, že tě to stále baví," zazubím se. Zrzka ke mně přiběhne a já ji vezmu do náruče. Podrbu ji a ona pouze spokojeně zavře oči.

"Ani nevíš jak," kousne se do spodního rtu a odejde zpět do obýváku, načež uslyším otevírání vchodových dveří, ve kterých se objeví Dogger s Chrisem. Dogger ke mně přiběhne a já si kleknu, abych se s ním mohla pozdravit. Zvednu pohled k Chrisovi, který ke mně přijde.

"Ahoj," pozdraví mě a pomůže mi vstát. Políbí mě na tvář a já cítím, jak se do mých tvářích dostává červeň. Vždycky jsem z něj strašně mimo, a obávám se, že pokud se ani po dvou měsících nejsem schopná ovládat, tak se toho nezbavím už nikdy.

"Ahoj," pozdravím ho nazpět a odtáhnu se od něj. "Máš návštěvu v obýváku," řeknu jen tak mimochodem a hlavu nasměřuji ke gauči.

"On už je tady?" zeptá se udiveně a jeho ruka zmizí z mého boku. Odejde do obýváku a za chvíli pouze slyším, jak se vítají. Ještě nějakou chvíli stojím uprostřed chodby a vítám se s Doggerem. V hlavě se mi vytvoří myšlenka, že bych se s nimi mohla jít projít a díky tomu tady mohla nechat Sebastiana a Chrise o samotě.

"Jdu se projít," zavolám na ně a vezmu z komody vodítko pro Doggera. Sice poslouchá, ale někdy je lepší ho mít při ruce. Zrzka mnohdy chodí vedle mé nohy, dokud nejsme někde v lese, a vždy slyší na zavolání.

Vyjdeme před barák a prvně se vydáme po silnici na pěší cestu, která tady je, a která vede podél stromů.

Mohlo to být sotva patnáct minut, když jsme došli na jedno z mých oblíbených míst. Posadila jsem se na lavičku, která byla o kus dál od cesty a pustila Doggera, který spolu se Zrzkou, běželi na kraj lesa. Pořád jsem na ně měla senzační výhled a netrápilo mě, že by se někam zatoulali.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a protáhla se. Řekla bych, že dnes tady strávím zbytek dne.