ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XII.

Dva mužské hlasy mě probudí z bezesného spánku. Otevřu oči a u dveří si povšimnu Sebastiana s Tomem, kteří se dívají mým směrem.

"Co je?" zeptám se rozespale a já uvidím jejich úšklebek na tváři.

"Jen jsme si říkali, že jste takový pěkný páreček," řekl Tom a já svoji hlavu stočím na místo vedle sebe. To jsem si zase naběhla, pomyslím si a zvednu se z postele.

"No, pro mě to je pořád lepší než spát na tvrdé posteli," mrknu na ně a oni se na mě nechápavě podívají, "nebo jste snad spali oba v jedné posteli?" nakrčím obočí. Začnou kroutit hlavou a já se začnu smát. Proklouznu mezi těma dvěma a dojdu si pro věci, které jsou pořád v mém pokoji. Vezmu potřebné věci a vydám se do koupelny mých rodičů, abych nebyla nikým rušena. Teď si vlastně říkám, proč sem nechodím už od začátku, když mají tak nesmyslně velkou koupelnu.

Po horké sprše a vyčištění zubů se převléknu do teplákových kraťasů a červeného tílka. S ručníkem na hlavě otevřu dveře od koupelny, kde se mi naskytne pohled na Zrzku. Pobíhá po posteli a to, že tam někdo spí, vůbec nebere v potaz. Evans je pro ni taková překážka a hračka zároveň. Začnou mi cukat koutky úst a já mám co dělat, abych se nezačala smát.

"Jsem ráda, že jsi zase plná energie," sednu si na postel a ona se posadí hned vedle mě. Pouze ji podrbu za oušky a následně se vydám zpátky do koupelny, abych sundala ručník z hlavy.

~

V tenhle čas je v jídelně už plno dětí, a tak si sednu se svou snídaní k poslednímu volnému stolu, který v jídelně je. Po chvíli si ke mně přisedne i několik vedoucích, kteří obcházeli chatky a bodovali je.

"Jaký je dnešní plán?" zeptám se Soph, která organizuje většinu aktivit.

"No, řekli jsme si, že by nebylo na škodu zajít na nějakou odpolední túru. Podívat se po okolí a večer to zakončit táborákem s nějakou tou stezkou odvahy," pokývám hlavou na souhlas a ještě se stihneme domluvit na podrobnostech.

"Dobře, v tom případě připravím věci na noční procházku lesem," zazubím se a vstanu od stolu. Rozloučím se a dojdu ještě rychle do kanceláře, abych zjistila, co je ještě zapotřebí. Po cestě se zastavím před dveřmi ložnice a uvidím, jak se Evans neustále rozvaluje po posteli.

"Vstávej, ospalče," dojdu k němu a šťouchnu do něj. Zamručí něco nesrozumitelného a otočí se na druhý bok, "no tak," rozčepýřím mu vlasy a udělám krok dozadu, když začne otevírat oči. "Jestli chceš stihnout snídani, tak bys měl hejbnout zadkem," mrknu na něj a zmizím z místnosti.

Do kanceláře už jdu po boku se zrzavým klubkem, které ani pořádně nevím, jak se vedle mě vzalo. Jakmile otevřu dveře do kanclu, tak skočí na gauč a shrne si polštář, aby si na něj mohla lehnout. Není to náhodou opravdu pes?

Posadím se do křesla a povzdechnu si nad tou hromadou papírů. Co ten táta tady dělá, že jich tu je tolik? Asi nic moc zajímavýho. Teď můžu být ráda za to, že jsem po škole šla na vysokou, udělala si několik kurzů a v hlavně se zbavila nejistoty, že bych měla něco zvorat.

Po hodině papírování uslyším klepání a po několika vteřinách do místnosti vlítne Sebastian, který drží sportovní tašku v ruce. Já na to úplně zapomněla! Vyletím ze židle, až se mi zamotá hlava.

"Já na to zapomněla," vydechnu a podívám se na něj.

"To nevadí, spíš mám takovou menší prosbičku," podrbe se na zátylku a já kývnu, aby pokračoval, "Tom odjel tak před deseti minutami. Řekl jsem mu, že toho máš hodně, a tak se s ním bohužel nestihneš rozloučit, ale to je teď vedlejší," nadechne se, aby pokračoval, "bavil jsem se s Chrisem, že bychom mohli společně odjet až zítra, protože mi říkal, že tu zůstává do zítra," uslyším prosbu v jeho hlase.

"No, samozřejmě, ale já myslela, že Evans odjíždí už dneska," kousnu se do tváře a on jenom pokrčí rameny, "a hlavně nemám problém s tím, když se se mnou vyměníš a budeš spát s ním v jedné posteli. Aspoň budu mít zase pokoj jenom pro sebe,"

"Počkat, my spali ve tvém pokoji? Já si říkal, že tohle nevypadá jako pokoj pro hosty."

"Když už tady teda chceš zůstat, tak bys mi mohl pomoc připravit táborák a potom stezku odvahy," řeknu to jako hotovou věc a hodím jeho směrem jeden z nejlepších úsměv, co dokážu.

„Jasně, proč ne," odejdeme společně z kanceláře a Zrzka vezmu s sebou do ruky. Vysvětlím mu dnešní program a před chatou si to společně zamíříme do lesa.

Na kraji lesa pustím malou Zrzku na zem a čekám na její reakci. Nejdříve nechápavě stojí, ale potom se rozeběhne směrem do lesa. Pokud bude chtít, vrátí se. Vydáme se směrem, kterým se vydala moje malá liška. Cestou sbíráme větve, klacky, abychom toho měli večer dost. Když se vracíme zpět do tábora, protože více dřeva neuneseme, tak vzdávám možnost, že by se Zrzka vrátila. Posadím se na lavičku u tábořiště a pozoruji přicházejícího Chrise. V náručí nese Zrzku, kterou dá na zem, jakmile mě spatří.

Než stihnu cokoliv říct, tak mě předběhne, "čekala u vchodových dveří," řekl. Začne běhat kolem mě a já se na ní pouze usměju.

"Děkuju, by neuškodilo," uslyším za zády a já se otočím o sto osmdesát stupňů.

"Víš co?" podívám se na něj, "trhni si."