ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XI.

"Takže si ji necháš?" zeptá se mě Sebastian, když mu dovyprávím celý příběh. Pokrčím na jeho otázku nerozhodně rameny a podívám se na něj.

"Něco mi říká, že bych si ji měla nechat. Potom mi zase druhá strana říká, ať se ji co nejdříve zbavím, jinak budou problémy," řeknu a zhluboka se nadechnu, "neměl bys jít náhodou ven?" navážu na jiné téma, abychom se nebavili pořád jenom o malé zrzce.

"Chris řekl, že mám času, kolik chci," pokrčil rameny teď on, "ani nevím, proč mě sem poslal. Čekal jsem, že půjde sám, když se znáte delší dobu," zakřením se a odfrknu si.

"To, že se známe delší dobu, neznamená, že spolu máme přátelský vztah. Já bych to nazývala něco jako válkou a neválkou," řeknu. On se nad tím pouze uchechtne a zvedne se z postele. Dojde ke dveřím a zmizí bez jediného slova. Položím Zrzku zpátky do mikiny. Ani nevím, proč jsem ji začala říkat Zrzka, asi můj mozek nedokázal vymyslet něco lepšího, tak se to ujalo podle barvy.

Opouštím pokoj s domněnkou, že teď už bude na chvíli klid, a že bych se měla zaměřit na povinnosti, která mi tady přenechal táta. Nejradši bych si teď šla lehnout do postele a utekla pryč z reality.

Vejdu do kanceláře, kde si povšimnu štosu papírů. Dobře, povzdechnu si, tohle si nechám na večer.

Nakonec se tedy odhodlám vyjít zpátky ven na světlo. Vydám se za chatu, kde uvidím všechny v kruhu, jak si povídají. Tohle se mi snad jenom zdá, několikrát zamrkám, když to vidím. Tohle je jak z nějakého vystřiženého filmu. Když slyším smích dětí, a dokonce i nepřeslechnutelný smích od Soph, tak se vydám k jejich kroužku. Všichni se na mě otočí a já trochu znervózním.

Nikdo nic neřekne, a proto se posadím k nim do kroužku.

Seděli jsme tam asi dvě hodiny, když jsem si všimla, že se začíná stmívat. Děti se pomalu rozcházejí do svých chatek, aby se převlékly, protože už začínalo být trochu chladno a někteří z herců se už zvedali k odchodu. Všem hercům jsem poděkovala za dnešek a oznámila jim, že se jim táta ještě ozve. Na jejich pohledech je vidět, že už jsou rádi, že konečně odcházejí. Klasika, pomyslím si.

Jakmile většina odjede, tak se vydám do jídelny. Čas se pořádně nadlábnout. Musím říct, že Penny je výborná kuchařka.

S jídlem dojdu do kanceláře, kde rozsvítím lampičku a posadím se do křesla. Začnu si pročítat první z mnoha papírů. Tohle bude nekonečný.

~

Zděšeně otevřu oči, když si uvědomím, že jsem usnula. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, ale vidím jenom černočernou tmu. Zašmátrám okolo sebe, ale nikde nic.

"Halo?" zašeptám s nadějí v hlase. Po několika sekundách uslyším tiché zamručení.

Začnu šmátrat kolem sebe. Teď jsem už přesvědčená, že nejsem v kanceláři, ale zároveň nejsem ani ve svém pokoji, protože tam prochází vždy aspoň trocha světla, ale tady je jenom černočerná tma.

Z počátku se leknu, když nahmatám něčí ruku. Následně jí ale pevně stisknu a já tak nějak podvědomě tuším, kdo to je. Přesunu svou ruku na jeho hrudník, přičemž mi dojde, že nemá ani to zpropadené tričko.

"Líbí se ti mě osahávat?" ozve se hlas. Moje srdce začne zrychleně bít a já stáhnu ruku k sobě. I v té tmě cítím jeho pohled a mně kvůli tomu začínají hořet tváře. Místnost osvítí malá lampička na nočním stolku.

Rozhlédnu se kolem sebe a mně dojde, že jsme v ložnici mých rodičů.

"Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsem nevěděl, co si myslet," zaculí se. Můj obličej se začal zbarvovat ještě více do červena a já nebyla schopná vyplodit jediné slovo. Otočím se k němu zády, protože jsem nesvá z toho jeho pohledu. Připadám si jako puberťák.

"To že se ke mně otočíš zády, neznamená, že si toho nevšimnu," zašeptá mi přímo u ucha a já schovám obličej do peřin. "Ale no tak, otoč se," zacloumá se mnou a já se nedobrovolně otočím.

"Pokud se nemýlím, tak jsem byla posledně úplně v jiné místnosti. Neříkám, že si toho nevážím, ale mohl si mě tam nechat a mít celou postel pro sebe," vypadne ze mě. Podrbe se na zátylku a pouze pokrčí rameny.

"Když jsem tě tam tak viděl, tak mi to vůči tobě přišlo blbý."

"Odkdy jsi takový dobrák?" přimhouřím na něj oči. Beze slov zhasne lampičku a já se znovu ocitnu v naprosté tmě. Začnu se culit i přesto, že ten člověk ve mně vyvolává určitou zášť. Lehnu si zpátky na své místo, ale to by mi v tom nesměla bránit jeho ruka.

"Uhni s tou rukou," zašeptám jeho směrem. Uslyším zašustění peřin a zabrblání pár nesrozumitelných slov, které jsem neměla náladu luštit.

Uběhly minuty a já na svém pravém boku ucítím letmý dotek. Ošiju se, ale ruka zůstává na stejném místě. Moc dobře vím, že bych měla jeho ruku odstrčit a posunout se na úplný okraj postele, ale nedokážu to. Možná potřebuju usínat v něčí přítomnosti.

Pocit bezpečí.