ZNÁMOST [ff Chris Evans]

Kapitola XV.

Jsem neskutečně sobecká, že jsem nechala mamku samotnou, ale další týden bych tam už asi nevydržela. Sbalila jsem si všechny věci a pevně rozhodnutá, že se tady nějaký pátek neukážu, nastoupila do autobusu. Dřívější odjezd jsem obhájila tím, že mě volají do práce, ale táta moc dobře věděl, proč odjíždím. Člověk si říká, jak jsou lidé prolhaní a že není hezké lhát, ale potom sám lže.

Posadila jsem se na jedno z volných míst a rozepla batoh, ze kterého se vynořila hlava s uši. Ano, nakonec jsem se rozhodla, že si ji vezmu sebou. Je to sebevražda, určitě se na to časem přijde, ale aspoň teď budu dělat, že to je úplně normální.

Do uší jsem si dala sluchátka a zapnula si první playlist, který mi vyjel na Spotify.

Elise mi ráno psala, jestli je všechno v pořádku, protože jsem se jí dlouho neozvala. Odbyla jsem ji pouze s tím, že se za ní odpoledne stavím do práce a pokusím se ji to všechno říct. Teď opravdu nemám náladu to vypisovat přes zprávy.

~

Odemkla jsem dveře od svého bytu, který vypadal přesně tak, jako když jsem odjížděla. Ještě aby ne. Kdyby ne, tak by to asi nebylo moc dobré znamení. Kufr jsem nechala stát u věšáku. Vešla jsem do kuchyně, kde jsem položila batoh a rozepla ho. Zrzka z toho batohu doslova vyskočila a já se za ní nestihla ani pořádně otočit a už ji viděla, jak čůrá na podlahu.

Nemám ji to za zlé. Lepší na podlahu než do batohu. Vytřela jsem loužičku a popřemýšlela jsem nad tím, jestli bych ji neměla sehnat nějaký obojek. Pak mi ale došlo, že to není moc dobrý nápad. Když bude chtít, tak může kdykoliv odejít. Spíš se bojím, aby jí někde nesrazilo auto.

Nakonec jsem si tedy vzala jenom potřebné věci a dala si je do kabelky. Zamknu dveře od bytu, vedle mých noh sedí Zrzka a poslušně čeká. Nechápu, jak může tak poslouchat. Vždyť já vlastně ani nic neřekla, ona prostě ví, co má dělat.

Vyděšeně nadskočím, když spatřím sousedku, co se mi plížila za zády. Moje jediné velké štěstí bylo, když jsem si uvědomila, že domácí mazlíčci tu nejsou zakázaní. I když v mém případě tohle není moc domácí mazlíček.

„Dobrý den," usměju se na starší paní, která má na hlavě turban z ručníku a na sobě župan. Tahle ženská nikdy neměla ráda zvířata a teď, když tady mám lišku.

„Koukám, že jste si s sebou něco přivezla," uculí se nad malou Zrzkou a já přikývnu. Omluvím se sousedce s tím, že už musím jít a seběhnu schody s liškou v zádech.

~

Zastavím se před podnikem, kde pracuji a uviděla Elise s mužem, který byl o hlavu vyšší než ona. Do podniku zvířata nesmí, ale tohle je výjimečná situace přeci. Otevřu dveře a nad mojí hlavou se rozezní zvonek nad dveřmi a dva páry očí se stočí ke mně a na lišku za mnou. Elise na mě vykulí její zelené oči a otevře pusu, ale hned ji zase zavře.

„Ahoj?" zasměju se. Elise ke mně přiběhne a silně mě obejme.

„Už jsme na tebe čekali," začne blekotat Elise a já se nad tím pouze zakřením, „jo, j-já tohle je Benedict," dodá a odtáhne se.

„Christine," představím se a nastavím k němu ruku.

„Benedict," řekne na oplátku a stiskne mou ruku.

„Tak co mi povíte vy dva?" zeptám se jich a oni dva se na sebe zlomyslně usmějí. Něco mi pravděpodobně uniklo. Stoupli si vedle sebe a Elise stiskla Benedictovu ruku. „Už začínám chápat," zasměju se a uculím se, když ji Benedict políbí.

„Začalo to, když jsem odjela, že? Asi mám na tebe špatný vliv, Elise," mrknu na ní.

„Vliv na mě máš, ale rozhodně ne špatný. Každopádně je teď řada na mně, abych se vyptávala," ukáže na stvoření za mnou, „kdo je tohle?"