Já a Vitaa [dokončeno]

*23*

*pohled Moniky*

Celý týden jsme byli v podstatě pořád u Víťi doma. Oba jsme pracovali. Já jsem od založení instagramového účtu měla pořád hodně zakázek. Docela nás oba potěšilo, že Víťovi fanoušci si také hojně objednávali obrázky. Jak on sám říká, má skvělou komunitu. Už jsem i několikrát kreslila Víťu samotného, byla to celkem obvyklá objednávka.

*pohled Víti*

Oba jsme celý týden pracovali. V neděli totiž jedeme na Ukrajinu, budeme tam asi dva týdny, takže teď pracujeme, až se z nás hulí. Já můžu videa předtočit a uploadovat je i na Ukrajině, ale Monika to má asi složitější. Jsem vůbec zvědavý, jestli všechny objednávky stíhá v termínu...

V- Moni?
M- Hm?
V- Budeš stíhat všechny objednávky než pojedeme?
M- No, je to docela dost práce, ale dá se to asi stihnout, ještě uvidím, a jak ty stíháš videa?
V- Já to v pohodě stihnu, můžu ti potom nějak pomoct?
M- Mohl bys obrázky připravovat na expedici, myslíš, že to zvládneš?
V- Jo, to bych mohl udělat, ve čtvrtek bych měl mít svoji práci hotovou, tak se do toho potom pustím.
M- Děkuju, miluju tě.
V- Já tebe.

Po předtočení videí, jsem začal balit objednávky, následně jsme všechno stihli a byli jsme připravení odjet na Ukrajinu.

M- Seš si jistej, že máme všechno?
V- V klidu, nebuď nervózní, máme všechno a kdyby jsme neměli, svět se nezboří.
M- Víš, pořád jsem nervózní z těch návštěv, nebudeme si rozumět a mám z toho takový mix emocí.
V- Však jsme se o tom několikrát bavili, bude všechno v pohodě, všichni pochopí, že když bydlím v Česku, tak si najdu holku co mluví česky a ukrajinsky umět nebude.
Následně Víťa Moniku objal a dal jí pusu do vlasů.
Bylo asi osm ráno a vyráželi jsme na cestu, která měla něco málo přes 920 kilometrů, což znamenalo, že večer by jsme snad měli být u Víťovo prarodičů, máme naplánovanou zastávku v Sabinově, kde navštívíme Kláru a chvíli si odpočineme.
Najeli jsme na dálnici a asi za šest a půl hodiny jsme byli v Sabinově.

*Víťův telefonát s Klárou*

V- Čau Kláro, seš doma? Za chvíli tam už budeme.
K- Čaute, to už ste tu tak skoro? Čakala som vás skôr dlhšie, ale to nevadí, som doma, čakám vás.
V- Super, za minutku jsme tam!

*konec hovoru*

V- Kláru jsi taky sledovala? Nebo znáš ji nějak?
M- Jo, taky jsem si od ní někdy nějaké to video pustila, ale nesledovala jsem ji nějak pravidelně.

*u Miščíků doma*

V- Čau Kláro! Tohle je Monča, Moni, tohle je Klára.
M- Čau Klárko!
K- Čaute, rada ťa spoznávam!

*pohled Moniky*

Klára byla moc milá a všímavá. Prvně jsme oba dostali čaj a jahodový řez na posilněnou a při tom se nás vyptávala jak jsme se poznali, jak se máme. Povídali jsme si asi hodinu, než jsme si všimli kolik je a usoudili, že je načase vyrazit.

V- Děkujeme za pohoštění.
K- Samosebou, kedykoľvek sa zase stavajte, rada vás uvidím!
M- Měj se Klárko!

Všichni jsme se obejmuli a pomalu jsme se loudali k autu, a to by nebyla Klára, kdyby nám nedala na cestu ještě pár kousků řezu.
Bylo půl čtvrté a vyjížděli jsme ze Sabinova. Měli jsme před sebou necelých sedm hodin cesty. Za přejezdem na Ukrajinu, mi Víťa půjčil auto, aby si na chvíli odpočinul, i když ani na chvíli nezavřel oči, nevypadalo to jako by se se mnou bál jezdit, ale koukal se pořád z okna.

*pohled Víti*

Původně jsem Moniku nechtěl otravovat s řízením, byl jsem si jistý že tu cestu zvládnu, ale když jsme přijeli na Ukrajinu a vyjeli z Užhurodu
(pozn. autorky: Užhorod je město na hranicích Slovenska a Ukrajiny, nejčastěji se přes něj také přejíždí)
viděl jsem znovu po několika letech tu nádhernou přírodu, nedalo mi to. Zeptal jsem se Moniky, jestli by nemohla tak na půl hodiny řídit, zalhal jsem jí, nevím proč jsem to udělal, ale řekl jsem, že si potřebuji na chvíli odpočinout. Mohl jsem říct, že se chci pokochat tou přírodou, ale radši jsem řekl tohle, no, nebudu se tím zabírat. Zastavil jsem u nejbližší benzínky, napustil plnou nádrž, protože na Ukrajině je pro nás všechno dost levné a nechal Moniku řídit. Viděl jsem, že jí došlo, že neodpočívám, ale nic mi neřekla, jen se na mě usmála. Musím říct, že tohle mi fakt chybělo, taková příroda se prostě vidí jen na Ukrajině.

*pohled Moniky*

Tohle jsem na Víťovi nikdy neviděla, koukal se, jako kdyby jste malému klukovi dali opravdový světelný meč. Měl obrovskou radost v očích, podívala jsem se na něj znovu. Na chvíli odvrátil pohled od kopců kolem dálnice a usmál se na mě. Takový nádherný a upřímný úsměv jsem na něm nikdy neviděla, byl opravdu šťastný.

M- Víťo?

Bylo vidět, že jsem ho vytrhla z transu.

V- Ano?
M- Kam vlastně jedeme prvně?
V- Teď jedeme k prarodičům z taťkovi strany, děda se jmenuje Vasyl a babička Radra.
M- Aha, zajímavá jména.
V- Sjeď tady na tu benzínku, už se můžeme vyměnit.
M- Dobře.

Na benzínce jsme vylezli z auta, dali jsme si kafe a po chvíli jsme znovu vyrazili na cestu.
Také jsem se koukala z okna, ta příroda byla opravdu krásná. Když se začalo stmívat, viděla jsem jeden z nejhezčích západu slunce. Slunce bylo oranžové a pomalu přecházelo do červené barvy, i když jsem na něj koukala ve zpětném zrcátku, řekla bych, že hezčí západ jsem ještě neviděla. Poté jsem se ještě chvíli koukala z okna a s Víťou jsme si povídali. Asi okolo desáté hodiny jsem usnula. Až když jsme dorazili k Víťovo prarodičům, tak mě vzbudil, "díky" časovém posunu jsme dorazili v půl dvanácté. Víťa mi řekl, ať zůstanu v autě. Vyšel před dům a otevřel dřevěná dvířka, které měli to nejlepší už za sebou. Slyšela jsem jak s někým mluví, samozřejmě nic jsem nerozuměla. Pak pro mě Víťa přišel a za ním šla babička s dědou. Oba měli radost v očích, babička ke mně přišla, něco mi pověděla, podala mi ruku a pohladila mě po tváři, já jsem se na ní usmála a Víťa jí něco řekl ukrajinsky. Pak přišel jeho děda, podal mi ruku, řekl mi něco, co bylo mnohem delší než věta babičky a usmál se na mě. Už jsem nebyla tolik nervózní z návštěvy jeho příbuzných jako dříve, tušila jsem, že to nějak půjde. Víťa donesl věci do nějakého malého pokojíčku v podkroví, dostali jsme na pozdní večeři šašlik a šli jsme spát.

V- Tak jaký z toho máš pocit?
M- Čekala jsem to horší, ale cítím že to půjde, už nejsem tak nervózní.
V- To jsem rád, říkal jsem ti to.
M- Měl si pravdu, tak dobrou.
V- Dobrou noc.

Děkuji Vám za aktivitu u minulé kapitoly, jsem Vám strašně vděčná, že jste počkali. Dále mi více lidí psalo, že kapitoly jsou krátké, tak jsem tuhle o něco málo prodloužila, stačí to takhle? Dejte vědět v komentářích. Dneska Vám nemám moc co říct, takže se mějte hezky a uvidíme se u další kapitoly!