Já a Vitaa [dokončeno]

*24*

*pohled Víti*

I přes náročnou cestu, jsem se probudil v osm ráno. Chvíli jsem projížděl komentáře pod videem, které jsem vydal odpoledne den před odjezdem. Zanedlouho se probudila i Monika.
Hned na to, jako kdyby to bylo naplánované, vešla babička a zeptala se mě jestli už půjdeme snídat (samozřejmě ukrajinsky), líbí se mi ten pohled Moniky, vždycky se na mě podívá, jako kdybych s někým probíral útok s atomovou bombou. Zeptal jsem se jí, jestli má hlad a poté jsme sešli do kuchyně, kde na nás čekal chléb s máslem. Děda s babi asi byli už dávno po snídani, zahlédl jsem totiž dědu dělat něco na zahradě a ráno jsem slyšel hlasité zabouchnutí dvířek na zahradu, kam pravděpodobně babička vyháněla slepice. Poděkoval jsem babičce za chleba a zehleděl se na oknem na zahradu.

*pohled Moniky*

Popravdě jsem nečekala, že se vzbudíme takhle brzo, ale nemožné se stalo možným. Víťovo babička vešla do pokoje a na něco se zeptala Víti, zase jsem samozřejmě nevěděla, která bije. Dokud mi Víťa neřekl, že jdeme snídat.

Chleba s máslem jsem bezpečně poznala, ale co jsme dostali k pití, mi zůstává záhadou. Bylo to určitě něco ovocného, ale do teď nevím, co jsem to pila.

M- Víťo, jaké jsou dneska plány?
V- No, asi nic moc, čekej, že společně budeme dělat nějakou práci a při tom si povídat.
M- Výborně, cítím se jako kdybych jela sama na pobyt do Číny.

Oba jsme se tomu zasmáli. Jeho babička se na nás ohlédla a usmála se, Víťa jí něco řekl. Samozřejmě dostal i odpověď, na kterou dle mého předpokladu následovala další otázka. Jen jsem se na ně koukala a snažila se porozumět jejich rozhovoru, ale zároveň jsem byla jako ryba na suchu. Z přemýšlení o náplni rozhovoru mě vytrhl Víťa.

V- Prý slepicím zatýká do kurníku, děda připravuje potřebné věci a až se nasnídáme, půjdu mu s tím pomoct, ty máš pomoct babičce s obědem.
M- No tak to bude zábava.
V- Jo, to bude, chtěl bych tady být také a smát se vaší konverzaci.
M- Buď radši zticha.

Ani jsem nestihla doříct tu větu, bez toho, abych se nezačala smát.

Po snídani Víťa šel ven za dědou a spravovali kurník. Zato moje dopolední poslání bylo opravdu vtipné. Babička mi podala prkýnko a nůž, naprosto chápala naši situaci, ale vymyslela výborný způsob komunikace. Na stůl přede mě položila 4 cibule, vzala prkýnko a nůž a polovinu té cibule nakrájela najemno. Poté mi to vrátila zpátky a přisunula blíže i zbylé cibule, zbytek byl o komunikaci výrazy. Podívala se na mě pohledem "chápeš?" a já odvětila zakýváním hlavy. Takhle probíhala naše celoodpolední konverzace. Docela to šlo, já jsem krájela různou zeleninu a babička z ní něco kuchtila u plotny. Když jsme měly hotovo, dalo by se to přirovnat k rizotu. Mezitím na mě babička ukázala prstem na způsob "počkej tady". Po chvíli se vrátila zpátky a naznačila, abych si sedla do obývacího pokoje. Přinesla nějaké album a s úsměvem mi ho podala do rukou. Když jsem ho otevřela, musela jsem se zasmát. Byl to malý Víťa. Album zahrnovalo jeho narození a v podstatě většinu dětství. Tipovala bych, že poslední fotka mohla být vyfocena tak v jeho jedenácti letech. Zanedlouho přišel Víťa s dědou. Víťa se po mně sháněl a přišel za mnou do obýváku.

V- Co to máš?
M- Babička mi dala album s tvým dětstvím.
V- Neeee, takhle mě nemůže ztrapňovat!
M- Náhodou tam máš pěkný fotečky.

*oběd*

V- Je to výborný!

Samozřejmě musel větu zopakovat i v ukrajinštině.

M- To jsem ráda, že ti chutná. Udělaly jsme si tady svoji vlastní znakovou řeč a jak nám to šlo.
V- Ale přesto mě mrzí, že jsem u toho nemohl být.
M- Buď radši zticha, nebo zítra nic nedostaneš!

Pak jsem jenom zase koukala do blba. Čekala jsem, až si dopovídají a Víťa mi to přetlumočí. Všichni tři si tam tak povídali a děda na mě někdy koukl očkem, jestli se nenudím.

V- Moni?
M- Hm?
V- Babi s dědou si teď půjdou odpočinout, osvěžili mi, kudy se jde na jedno pěkné místo za vesnicí, půjdeme se tam podívat?
M- Jo, můžeme.
V- Super, umyjeme nádobí a vyrazíme.

Babička nám s sebou samozřejmě dala flašku vody a nějakou svačinu. Ruku v ruce jsme vyšli, pro mě, směr neznámo.

V- Tak jak se ti tady zatím líbí?
M- Líbí se mi tu, kdybychom měli takovou přírodu u nás, tak jsem v ráji.
V- Pravda, já jsem jako malý přemýšlel, že bych se sem přestěhoval,  ale asi by mi to jen kvůli přírodě za to nestálo.
M- No právě.

Celou cestu jsme si povídali a zároveň koukali po starých opuštěných domech, když jsme vyšli z vesnice, tak po polích a zalesněných mezích. Když jsme přišli na to "pěkné místo za vesnicí", zatajil se mi z toho dech. Řekla bych, že to byl zatopený lom, přišli jsme na kraj skály a pod námi byla tak dvacetimetrová propast a v ní průzračně modrá voda. Vrch, na kterém jsme stáli, byl celý zalesněný a porostlý mechem.
Sedli jsme si a vyndali svačinu, dostali jsme chleba s máslem a k tomu nějakou zeleninu. Společně jsme se s chutí dali do jídla a kochali se tím výhledem.
Poté Víťa uklidil vše zpátky do batohu a obejmul mě, opřela jsem si hlavu o jeho rameno a on si opřel hlavu o tu moji.
Takto jsme tam sedeli několik minut, pak Víťa zvedl hlavu a podíval se mi do očí a začali jsme se líbat. Položil si mě do mechu a levou rukou se opřel o zem, pravou mě pohladil po tváři a znovu se ke mně přiblížil. Zavřela jsem oči a jednou rukou mu projela vlasy až k zátylku. Druhou rukou jsem se opřela o jeho hrudník a...

Řekla bych, že tady to můžu useknout. Četla jsem komentář s prosbou o spicy scénu. Tak jsem se o něco pokusila. Když jsem byla mladší a začínala psát tuhle knížku, tak mi nedělalo problém tyhle scény psát. Teď se z toho necítím úplně nejlíp. Doufám že za pokus to stálo a tahle, pro mě méně zajímavá kapitola se Vám snad líbila, takže se mějte a uvidíme se u další kapitoly.