Já a Vitaa [dokončeno]

*32*

V- Cože? To už? Já na to úplně zapomněl!

M- No, asi bychom měli začít balit věci.
V- To teda.

Po jídle jsme se pustili do balení. Víťa to měl jednoduché, všechny jeho potřebné věci měl ve svém bytě, zato já to měla horší. Lyžařské oblečení a výbavu jsem měla doma.
Asi hodinu si Víťa přebíral všechny možné skříně, které měl v bytě aby zjistil, že polovinu věcí vlastně nemá.
Já jsem ještě dodělávala poslední obrázek abych ho mohla včas poslat.
Když už Víťa oficiálně vzdal pokus o nalezení vhodného oblečení, přišel za mnou.

V- Moni?
M- Ano?
V- Vypadá to tak, že budeme muset na nákup, nemám skoro žádné oblečení.
M- Dobře, tak pojedeme na nákup.
V- Jo, a ještě jedna věc, taťka mi sem přiveze lyže a helmu, prý tu bude asi ve čtyři hodiny. To asi teď nestíháme ten krám, co?
M- Úplně ne, ale musíme jet ke mně domů, mám tam všechny věci.
V- A co matka?
M- Měla by být v práci, aspoň doufám.
V- Tak jedeme.

*u Moniky rodičů doma*

M- Doufám že tu opravdu není.

Když jsem to dořekla, strčila jsem klíč do vrátek na zahradu. Venku nikdo nebyl, první dobrá věc. Když jsem chtěla odemknout vchodové dveře, byly odemčené. Podívali jsme se na sebe a na chvíli ztratili naději.
Poté jsem si všimla taťky, který vyšel z obýváku podívat se, co se děje.

M- Ahoj tati!
T- Ahoj Mončo, co vy tady?
V- Dobrý den, pojedeme na hory, Monča si jde pro věci.
M- Je tu mamka?
T- Není, je v práci.

Bez dalších mých otázek začal odpovídat na myšlenky v mé hlavě.

T- Ale pořád je naštvaná, je i od té situace v Thajsku více povrchní, těžko se to s ní zvládá.
M- To mě mrzí tati. U nás máš dveře pořád otevřené, pamatuj si to.
T- Děkuju zlatíčko, ale na tom teď nezáleží, běž si sbalit.
M- Dobře tati.

*v pokoji*

V- Táta na tom asi není úplně nejlíp, že?
M- Taky si říkám.

Poté jsem si v tichosti zabalila kufr, zatímco Víťa si prohlížel moje poličky.
Po chvíli přišel taťka za námi a pobídl Víťu aby si šel dát moje lyže do auta. Když se za mnou vrátil, jen jsem mu vrazila kufr do ruky a rovnou jsme šli oba dolů.

M- Tati!
T- Ano?
M- Mám už sbaleno.

Víťa se podíval na hodinky, bylo 15:38, svým pohledem mi naznačil, že bychom měli jet.

M- Promiň, ale moc se nezdržíme, ještě k nám přijede Víťův taťka s jeho lyžema.
T- To nevadí, jsem rád, že jste se vůbec ukázali. Akorát nebudu nic říkat mamce, mohla by mít kecy.
M- Dobře, tak zatím čau!
V- Nashledanou.
T- Užijte si výlet děti, ahoj!

Po pár minutách cesty jsme byli doma.

V- Aa, tamhle už stojí taťka.

Ten si také hned všiml Víťovo auta a vydal se za námi.

(pozn. autorky- dejme tomu, že zde znovu použiji T- jako táta, jenom aby Vás to nepletlo)

V- Čau taťko!
T- Čus chlape, jak se máte?
M- Dobrý den.

Přešel ke mně a podal mi na pozdrav ruku, protože až teď si uvědomil, že slovně pozdravil jen Víťu.

V- Máme se dobře, akorát poslední dobou máme hodně práce, a jak je na tom mamka?
T- Cítí se zdravá jako rybka, je na tom dobře.
V- Tak to rád slyším.