Já a Vitaa [dokončeno]

*15*

*pohled Víti*

Když jsme dorazili do Koh Phi Phi na náš hotel, zatajil se nám dech. Doslova. Taková krásná příroda se jen tak někde nevidí. Krásné azurové moře, hlavně klid... okolo se jen procházelo pár lidí, kteří si pravděpodobně také užívali to ticho. Hlavně nikde nebyly žádné děti, naštvané maminy a hadající se lidé. Jen páry držící se za ruce. Z tohoto stavu užívání mě vytrhla Monika.

M- Víťo, posloucháš mě vůbec?
V- Co? Teda, promiň, zamyslel jsem se.
M- Oni tady neumí anglicky.
V- Jaj, alespoň bude sranda.
M- No já se fakt strapňovat nejdu, pojď za nima se mnou.
V- Tak jdeme.

*na recepci*

*pohled Moniky*

Víťa na ně zkoušel angličtinu. Jako odpověď se mu dostala pravděpodobně thajština. S pánem na sebe koukali docela nechápavě, ale zároveň jako kdyby řešili problém, na kterém záležel vývoj civilizace. Bylo to k smíchu. Stála jsem kousek od nich, poslouchala jejich hovor a potichu se smála. Potom se na mě Víťa podíval a já šla za nima.

V- Já už nevím, on tady pořád mluví něco thajsky, ale internetový stránky měli napsaný v angličtině a..
M- Máš ten formulář?
V- Jaký formulář?
M- Nevím jak se tomu říká, ale něco jako "dokončená objednávka".
V- Jo! Už vím co myslíš a co a tím?
M- No dej to do thajštiny a ukaž mu to!
V- Ty seš chytrá!

Víťa mu to ukázal v thajštině a pán to hned pochopil, co by asi Víťa dělal beze mě? Myslím si, že by to nezvládl.

V- Tady máme klíče, můžeme jít.
M- Jsme šikovní.
V- Taky si myslím.

*na pokoji*

M- Tak máme vybaleno, jaké jsou dnešní plány?
V- No vzhledem k tomu, že je deset večer, tak asi žádné.
M- No to vidím poprvé, že ty nemáš žádný plány.
V- Seš naštvaná?
M- Ne, jen překvapená.
V- Ale tak něco vymyslet musíme, nebudeme snad hned první den na pokoji!
M- Viděla bych to na noční procházku?
V- Souhlasím.
M- Tak jdeme.

Nikde nebylo žádné pouliční osvětlení, jak je to zvykem všude ve městech. Bylo to jiné, u každého domku byla na zdi malá lampa, domy byly na sebe dost namačkané, takže světla bylo všude dost. Ruku v ruce jsme vyšli na pláž, kam jen místy pronikalo světlo. Na nebi nám na cestu svítil měsíc, nevěděli jsme kam jdeme, ani jsme nepromluvili, jen se drželi za ruce a šli podle břehu neznámo kam. Najednou pláž skončila a navazoval hustý les. Před ním jsme se zastavili.

V- Tak kam teď?
M- Myslím si, že s naším smyslem pro orientaci bychom neměli chodit dál.
V- Svatá pravda, jdeme stejnou cestou.

*při tiché cestě zpátky*

M- Víťo?
V- Hm?
M- Mně je hrozně blbý přijít za někým z tvojí rodiny a bavit se s ním tak, že ty budeš překládat.
V- Není to blbý, oni to určitě pochopí, nejsme přeci v komunistické době, abys uměla rusky, bydlím v Česku, takže je dost pravděpodobné, že jsi najdu česky mluvící holku a navíc, s rodiči můžeš mluvit česky.
M- Já to vím, jsou to hezké argumenty, ale i tak.
V- Není to blbý, věř mi.
M- Dobře.
V- Samozřejmě, že to chápu, ale oni jsou na tohle připraveni a zlobit se rozhodně nebudou. A taky ti zakazuju se začít učit ukrajinsky, byla bys akorát vystresovaná, jestli jsi něco řekla správně a kvůli výslovnosti by tě možná taky nepochopili, neber to jakože tě podceňuju, ale mohla bys to pro mě udělat, slibuješ?
M- Slibuju.

*zpátky v jejich pokoji*

Vím, že Vás s tímhle možná dost štvu, ale já nepřestanu, nepřestanu Vám pořád DĚKOVAT. Ani si neumíte představit co to pro mě všechno znamená... na první kapitole 200 přečtení, nechápu, moc děkuji, celý příběh má přes 1,5 tisíce přečtení, tohle už vůbec nechápu, děkuji, taktéž celý příběh má přes 100 "hvězdiček" (musím se přiznat, že pořád nevím, jak se tomu říká), za tohle Vám taky neskutečně moc děkuji. Vím, že pořád jen děkuji, ale Vy si to zasloužíte.
Měla bych na Vás jednu otázku, napište mi do komentářů, jak dlouho o této knize víte, tzn. jak dlouho ji čtete. Nebo mi sem napište jak jste se k této knize dostali, zajímá mě to, předem díky za odpovědi a mějte se hezky!