Já a Vitaa [dokončeno]

*17*

*pohled Moniky*

Plujeme lodí do města Krabi, odtamtud nám letí letadlo do Česka, v Praze máme auto, dostaneme se k nám domů. Ani nevím jaké jsou další plány. Hlavně musíme navštívit Víťovi rodiče.

*na lodi*

M- To je krásný výhled, co?
V- Ani nevím, jestli se mi odsud chce.
M- Já bych měla řešení, vezmeme to s sebou do Česka, co říkáš?
V- To je náhodou super nápad.

*na letišti*

V- Pojď sem, terminál tři.
M- Nechápu, jak se v tomhle můžeš vyznat, cítím se jak v Narnii.
V- Praxe.
M- Říkáš tý, co letěla víckrát jak ty.
V- Račte dámo, tohle je naše letadlo.
M- Pořád víc si myslím, že to jen tipuješ.
V- Tak uvidíme, kam doletíme.

Sedli jsme si do stejné řady, měli jsme sedadla vedle sebe. Já se samozřejmě narvala k okýnku, takže Víťa neměl šanci se k němu dostat. Oba jsme se tomu zasmáli. Brzy potom co jsme vzlétli, se Víťa sesunul níž na sedačku, a opřel si hlavu o moje rameno. Vzala jsem ho za ruku a ruku v ruce jsme doletěli až do Česka. Víťa celou cestu prospal. Když jsme prvně čekali že dovolenou v Thajsku strávíme s mými rodiči, tak samozřejmě plán byl sedět v letadle u sebe, což je logické. Ale po tom, co moje mamka udělala scénu v restauraci, tak jsme spolu sedět rozhodně nechtěli, byla jsem na ni pořád naštvaná. Ona se mnou rozhodně taky sedět nechtěla, takže si zařídili místa co nejdál od nás, my jsme seděli skoro na začátku letadla. Když mě viděla, jen se na nás vážným pohledem podívala a šla dál. Taťka šel hned za ní a usmál se na nás, ale věděl že kdyby nás jen pozdravil, scéna by se znovu opakovala. Víťa o tom naštěstí neví, tou dobou už usínal a ani nemám v plánu mu o tom říkat, nechci aby byl zase vystresovaný z jejího chování.

*na letišti v Česku*

M- Víťo, jsme tady vstávej.
V- Já celou dobu spal?
M- Už to bude tak.

Došli jsme si pro kufry a vypadli z letiště konečně do auta. Matka udělala přesně to, co jsem čekala, počkala až vyjdeme a celou dobu nás měla na očích, nechtěla se s námi potkat. Víťa byl navíc celou dobu rozespalý, takže si jich naštěstí vůbec nevšiml a ani si na ně nevzpomněl. Normálně by mi asi moc radost neudělalo, kdyby můj přítel zapoměl na moje rodiče, ale v tuhle dobu je to víc než vhodné.

*v autě*

V- Prosím vem si můj mobil a zavolej našim, že se u nich stavíme.
M- Proč tak náhle?
V- Máme to od Prahy k nim blíž než z domova, jen se jich zeptáme proč s námi nechtějí na Ukrajinu a pak hned pojedeme domů, nevadí?
M- Vůbec, konečně je ráda uvidím.
V- Já taky.
M- Jsi kvůli tomu nervózní?
V- Jo, docela dost.
M- Tak klid, sám ses ujistil, že budou mít vysvětlení.
V- Pravda.

*u Víťovo rodičů*

(M- Monika, V- Víťa, T- Víťovo taťka, Ma- Víťovo mamka)

V- Ahooj!
T- Nazdar chlape, rád tě vidím!
Ma- Ahoj Víťo.
V- Stalo se něco mami?
T- Nejdřív se představíme, viděli jsme se akorát přes internet.
V- Jo, jasně. Tati, mami, tohle je moje přítelkyně Monika.
T- Ahoj, já jsem Yaroslav, říkej mi Kresane, nevadí, že ti tykám?
M- Dobrý den, ráda Vás poznávám pane Kresane, tykejte mi, samozřejmě.
Ma- Ahoj, Sandrin Kresanová.
M- Dobrý den, těší mě paní Kresanová.
V- No, ale pojďte mi vyklopit co se stalo, netváříte se moc šťastně.
T- Jo, jasně, pojďte dovnitř, dáte si čaj?
V- Dáme, díky. Ale mluvte už.
M- Buď v klidu Víťo.
V- Jsem.
T- Tady to máte posaďte se.
V- Děkujeme.
T- Víš, je to pro nás pro všechny těžká věc, ale musíme ti to říct...

...............pokračování příště...............

Vím, že jste asi zase nadšení, ale jdu Vám zase děkovat... celá kniha má 2,71k přečtení, skoro 200 hvězdiček (fakt nevím, kdy si zjistím, jak se to jmenuje), první kapitola 351 přečtení, jinak všechny kapitoly až na jednu mají přes 100 přečtení... haluz, nechápu, co se děje, moc Vám DĚKUJI. Taky nechápu, kdy pochopím, že tohle všechno se tady reálně děje, fakt nevím, ale ještě dlouho Vám za to budu děkovat, děkovat za každého z Vás, za Vaši "hvězdičku pro mě", za jakýkoliv komentář, bez Vás by to nebylo, děkuji.
A abyste se nenudili, tak máte na konci zápletku, ať máte nad čím přemýšlet. Vidíme se u další kapitoly, mějte se.