Já a Vitaa [dokončeno]

*29*

*ráno*

*pohled Moniky*

Byla jsem v polospánku a unavená, přemýšlela jsem, jestli chci vstávat. Víťa to ale rozhodl za mě.

V- Jsi vzhůru?
M- Hm?
V- Omlouvám se za včerejšek, ale můžeš mi prosím říct, co se stalo? Moc si toho nepamatuju.
M- Jo, můžu. Na strýcův telefonát s tetou si pamatuješ, ne?
V- Pamatuju si všechno do chvíle, kdy jsem si šel se strýcem promluvit.
M- To naprosto chápu, on byl špatný z jeho dcery, ty jsi mu řekl o tvé matce a pak jste se opili, kouřili a brečeli.
V- Zlato hrozně mě to mrzí.

Když si vyslechl co se stalo, měl slzy v očích. Potom, co řekl tu větu, nechtěl abych ho viděla brečet, přitiskl mě k sobě a opřel si bradu o mou hlavu. Vyrušil nás strýc, který něco zezdola křičel na Víťu.
Víťovi se tam samozřejmě vůbec nechtělo, ale otřel si slzy, řekl mi, ať zůstanu v posteli a vydal se dolů.
Za pár minut mě Víťa volal.

M- Copak?
V- Další nepříjemná zpráva, ale musím ti ji říct zlato.
M- Já si myslím, že už mi nic zhoršit náladu nemůže.
V- Strýc za půl hodiny jede do Lvova, odtamtud mu letí letadlo do Moskvy, za tetou a Elenou.

Upřímně jsem zase, už po několikáté za poslední dobu, nevěděla, co na to říct. Když to Víťa zbádal, pokračoval.

V- Máme vybrat zbytek brambor, zůstat tu jak dlouho chceme, a pak dát klíč pod rohožku, a s jeho přáním šťastné cesty vyrazit domů.

Teď bych už věděla, co na to říct, ale zaskočil mě strýc.
Začal mluvit na Víťu, poté mu podal ruku, objal ho, a já už nepotřebovala tlumočit.
Přešel ke mně, dal mi pusu na tvář, objal mě a s mávnutím ruky odešel ze dveří. Měl opravdu naspěch.

V- No, tak jak to vymyslíme?
M- Jak dlouho může trvat vybírání těch brambor?
V- Netuším, tak za dvě hoďky si myslím, že bych to mohl udělat.

Podívala jsem se na hodiny a našla se ve mně vůdčí osobnost.

M- Je devět hodin, takže bys mohl vybrat brambory, já zatím dojet do krámu a udělat něco k obědu. Po jídle můžeme vyrazit domů, zhruba šest hodin by nám mohla trvat cesta do Sabinova, tím pádem bysme dorazili v šest hodin. Kdybychom tam byli hodinu, vyrazili v sedm, tak zhruba ve dvě ráno jsme doma, co na říkáš?
V- Přestal jsem pobírat při tom, že mám vybrat brambory. Ale budu ti věřit.

Víťa hned poté vyrazil pracovat. Vzala jsem do ruky mobil a šla napsat Kláře, jestli se u ní můžeme stavit. Se vším souhlasila a nabídla nám večeři. Můžu já být více ráda za Víťovi hodné kamarády?
Došla jsem si pro klíče od auta do Víťovi bundy a vyjela do krámu, udělám rizoto.
Zase jsem se samozřejmě těšila na konverzace s Ukrajinci. Cestu jsem si celkem pamatovala, akorát jednou jsem zabloudila do slepé uličky. Musím říct, že naše rizoto bude docela chudé, chybělo pár ingrediencí, ale dalo se to zvládnout i bez toho.
Asi za čtvrt hodiny jsem byla zpátky.

V- Ahoj zlato!

Křikl na mě Víťa přes půl zahrady. Šla jsem automaticky za ním.

M- Čau lásko.

Špinavou rukou mě obejmul a dal mi pusu.

V- Tak co jsi koupila?
M- Koukni se.
V- Hmm, zelenina, jedna z nejhorších rýží co jsi mohla na Ukrajině koupit, hádám, že rizoto.
M- Ty sis pro to měl jet sám!

Oba jsme se nad tím zasmáli.

M- Tak já jdu vařit.
V- Jasně.

Strýcova kuchyň nebyla moc velká, hravě za chvíli na lince stály všechny potřebné věci.
Před dvanáctou hodinou se za mnou přišel podívat Víťa.
Došel ke kredenci a vyndal si sklenici, do které napustil vodu. Když ji celou vypil, položil ji na stůl a přišel ke mně. Obejmul mě zezadu a položil si hlavu na mé rameno. Lehce s námi pohupoval ze strany na stranu. Já při tom míchala rýži společně s nakrájenou, uvařenou zeleninou.

M- Copak zlato?
V- Mám hotovo.
M- Super, jsi ten nejpracovitější Youtuber kterého znám.
V- Stačilo říct "jsi šikovný".

Načež jsme se oba smáli.

V- Kdy bude uvařeno?
M- Dej tomu čtvrt hodiny, už to jen připravím na stůl.

Postřehla jsem, že Víťa šel do koupelny. Vyndala jsem talíře a příbory, v krámu jsem také koupila nějaké pití. Pan prodavač mi doslova vnutil nějaký Kvas, prý to tady pijí, tak schválně, jestli to bude k pití. Chtěla jsem si nechat první reakci až v přítomnosti Víti, i když jsem měla hrozné nutkání to ochutnat.

M- Zlato!
V- Jo?
M- Už to je hotové, půjdeš?
V- Joo! Už běžím!

Netuším proč jsme na sebe křičeli přes půl baráku, když jsem za ním mohla dojít, ale co už.

*při jídle*

Víťa se hrozně ládoval, už jen čekám, kdy mu to zaskočí.

V- Máš to výborný zlato!

Vyprskl na mě s plnou pusou. Kousek mrkve dolétl až ke mně na talíř.

M- Děkuju moc, ale sama mám toho dost, tu mrkev sis mohl nechat.
V- Jak chceš, příště už nic neříkám. Jak jsi vůbec přišla na to pití? Seš nějaká znalá v naší kuchyni.
M- Prodavač mi to vnutil, nebylo cesty zpět.
V- Haha, ale udělala jsi dobře, tohle pití mám asi nejradši!
M- No tak to jsem ráda.

Po jídle jsem umyla nádobí a vše vrátila, aspoň doufám, na původní místo. Víťa zatím zabalil všechny věci a naskládal je do auta.

V- Tak co lásko, můžeme vyrazit?
M- Jasně zlato.

Naposledy jsem se podívala po zahradě a nasála ukrajinský, čistý vzduch, poté jsme zamkli a klíč dali podle instrukcí na místo pod rohožku.
Víťa věděl, že na zaplacení zmírnění průběhu nemoci jeho sestřenice, bude potřeba hodně peněz. Proto udělal krásné gesto, které mě zahřálo u srdíčka. Moc jsme na tomto výletu neutráceli, zbylo nám dokonce pár tisíc hřiven.

V- Zlato?
M- Ano?
V- Dáme jim 4 000 hřiven, je to asi 3 000 korun, tady je to bezmála polovina měsíční mzdy, víš, na tu nemoc.
M- To je od tebe nádherný Víťo.
V- To není ode mě, to je od nás.

Když to Víťa dořekl, peníze vložil do obálky a dal je ke klíčům.
Poté si asi uvědomil jaké množství peněz tam vložil, a raději znovu odemkl a položil je na stůl do kuchyně, s nějakým vzkazem napsaným v ukrajinštině.
Měla jsem z toho hroznou radost, takže jsem mu hned skočila okolo krku a dala pusu, Víťa, jak to má ve zvyku, to protáhl na dlouhý polibek a následně jsme se začali líbat.
Poté jsme vyrazili směr Užhorod, kudy jsme také přijeli, prvně řídil Víťa, na hranicích se vyměníme a zbytek cesty ke Kláře pojedu já.
Když jsme nasedli do auta a vyjeli, tak jsem si všimla, že oba pozorujeme okolní krajinu, tahle příroda je opravdu nádherná.
Po pár desítkách kilometrů jsem usnula, probudila mě silná vůně kafe, pro které Víťa zašel, když jsme stáli na parkovišti v Užhorodu. Byly skoro čtyři hodiny.

V- Tak co zlato, vyspaná?
M- No z těch ukrajinských cest i docela naklepaná.

Se smíchem na tváři mi podával moje oblíbené kafe a sedl si zpátky do auta. Chvíli jsme si povídali, abych se rozkoukala a poté jsme se vyměnili a já vyjela směr Sabinov. 

Zdravím Vás u nové kapitoly, tentokrát Vám asi nic zásadního nepotřebuju sdělit, jenom Vám, jako je to už zvykem, chci hrozně moc poděkovat za aktivitu, podporu, a za všechno, co předvádíte u této knížky, moc si toho všeho a Vás všech vážím, děkuju!