Já a Vitaa [dokončeno]

*25*

*pohled Moniky*

Zhruba v půl čtvrté jsme se vrátili zpátky. Na náš příchod už vyčkávali. Dostali jsme kafe a pravděpodobně nějaký zákusek, jako většinu věcí za poslední den, jsem tohle viděla prvně. Vytrhla jsem Víťu z konverzace s babičkou mojí otázkou.

M- Co to je za zákusek?
V- To jsou kifliki.
M- Můžeš mi to nějak jinak vysvětlit?

Začal se mi samozřejmě zase smát, protože věděl, že jeho odpověď mi je celkem k ničemu.

V- Těsto se zakysanou smetanou, a náplní z vlašských ořechů.
M- To by nemuselo být vůbec špatný.
V- Taky že vůbec není!

Odpověděl Víťa už s nacpanou pusou. Tomu jsem se zase nemohla nesmát já. Blížilo se půl páté, když jsme sklízeli nádobí ze stolu a šli ho umýt. Babička umývala a my jsme utírali. Jako klasicky, mi Víťa tlumočil o čem byla řeč. Dozvěděla jsem se, že společně půjdeme sbírat jahody.

*sbírání jahod*

Děda býval jako obvykle ticho, přišlo mi, že toho nikdy moc nenamluvil. Zato babička právě mluvila na Víťu. Nebo vlastně, chtěla mluvit na mě, ale musela to vzít přes Víťu.

V- Mončo?
M- Ano?
V- Babička ti chce říct, že by ti ráda zazpívala její oblíbenou lidovou písničku, jmenuje se "Červena kalina".
M- Dobře, ráda si ji poslechnu.

(pozn. autorky- dám vám sem text, ať si máte alespoň trochu představu, bohužel jsem nenašla překlad, tak doufám, že aspoň takové malé "zpestření" se vám bude líbit)

Víťa to přetlumočil babičce a ona začala zpívat.

Červona kalina, lisťačko zelene
/:začekaj divčino, začekaj kochana
dva ročky na mene:/

Rada by ja rada, dva ročky čekaty
/: ale mene maty, ale mene maty
za muž choče daty:/

Jak bude davaty, to daj meni znaty
/: nezabud divčino, nezabud kochana
lista napisaty:/

Rada by ja rada, dala toby znaty
/: koly ja nesmiju, koly ja nesmiju
lista napisaty:/

Napiši napiši, čužimi rukami
/: peredaj divčino, peredaj kochana
bujnymi vitrami:/

Bujnyj viter vije, až trava lametsja
/: milyj list čekaje, milyj list čekaje
až mu slozy ľjutsja:/

Pane kapitane, puste ňa do domu
/: lišil ja divčinu, lišil ja kochanu,
sam neznaju komu:/

Pušťu ťa pušťu ťa, ta liš nesamoho
/: osedlaj si koňa osedlaj si koňa
koňa voronoho:/

Červona kalina, lisťačko zelene
/:začekaj divčino, začekaj kochana
dva ročky na mene:/

Musím říct, že umí fakt krásně zpívat. Nemohla jsem jí na to nic říct, zatleskala jsem a to jí asi stačilo na odpověď. Opětovala mi úsměv a dala se zase do sbírání.

M- Víťo!
M- Ehmm, nevím co jí na to mám říct, pomoc mi!
V- Já nebudu mluvit za tebe, vymysli si to sama!
M- No, tak ty seš teda kamarád do deště!

Začali jsme se oba smát, přitom na mě děda pohlédl a také se usmál, i když asi neměl ani tucha o čem se bavíme.

M- Nooo, tak jí asi řekni, že umí pěkně zpívat, řekni jí že... eeehm, že to je pěkná písnička?
V- Tak nad tvým vymýšlením pochval se musím smát.
M- Buď ticho a radši tlumoč!

Víťa přetlumočil a dostala jsem odpověď.
Nevím přesně jestli jsem to pochytila správně a od babičky jsem slyšela něco jako "Ďjakuju."

(pozn. autorky: Pro všechny Ukrajince, kterým teď z toho, jak jsem to napsala vstávají vlasy, napsala jsem to tak schválně!)

M- Ha! Už cítím jak ve mně koluje tak z pěti procent ukrajinská krev. Já jsem rozuměla!

Od Víti jsem samozřejmě nedostala žádnou odpověď, ale začal se smát tak, jak jsem ho už dlouho neviděla.
Zbývala nám tak pětina pole a babička něco řekla a odešla. Hodila jsem na Víťu zase ten tázavý pohled a on mi odvětil, že šla dělat večeři.
Společně jsme tedy ve třech dosbírali jahody a šli na večeři.
Znovu jsem ve své krvi cítila více Ukrajiny. Poznala jsem, že k večeři jsou pirožky. A víte čím mi zase zlomyslně odpověděl Víťa? Samozřejmě, začal se zase smát.
Když jsme šli umýt nádobí, děda odešel do obýváku s novinami v ruce a ten den jsem ho už ani neviděla.
Když jsme domyli nádobí, babička šla také do obývacího pokoje a nás pobídla, abychom se šli umýt.
Víťa mi řekl, že teď už kvůli stáří musí mít svůj klid. Takže jsme se večer zabavili Netflixem, kde jsme koukali na co jiného, než na 13 Reasons Why.
Víťa si lehl za mě a obejmul mě, takhle jsem usmula asi po dvou epizodách a takhle jsme se i ráno probudili.
Ráno na nás čekala snídaně, dopoledne jsem s babičkou dělala oběd, zatímco Víťa s dědou dělali nějakou práci na zahradě, po obědě mě vždy Víťa vzal na nějaký výlet, přišli jsme akorát na svačinu, poté jsme společně dělali nějakou práci, a po večeři jsme odešli do pokoje v podkroví.
Asi takhle probíhal celý týden.
V sobotu jsme se už chystali navštívit Víťovi prarodiče z matčiny strany. Večer jsme si sbalili věci a ráno po snídani jsme měli vyrazit.

*při snídani*

M- A jak daleko je to tentokrát?
V- Tentokrát tam jsme asi za čtyřicet minut. Když stihneme vyrazit v devět, tak asi před desátou tam budeme.
M- Tak to mě náhodou překvapilo, jak blízko to je.
V- Jojo, je to super.

Po snídani jsem pomohla babičce umýt nádobí a Víťa zatím naskládal věci do auta, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Nahlídla jsem do obýváku a děda tam něco hledal. Tvářil se, jako by na tom záležela budoucnost světa, jen jsem se nad tím pousmála a dál utírala talíř.
Pak jsme byli připraveni vyrazit. Šli jsme všichni před auto a tam jsme se loučili.
Rozhovor prarodičů a Víti jsem neposlouchala, bylo by mi to vlastně k ničemu. Když se babička rozloučila s Víťou, přišla ke mně.
Už jsem si na ukrajinštinu celkem zvykla, dokázala jsem zopakovat slova, ale rozumět pořád ne.
Řekla mi něco jako "hardňoho dňa", usmála jsem se na oplátku a ona odstoupila aby ke mně mohl děda.
Byla jsem si jistá, že on mi nic neřekne, podal mi ruku, usmál se a něco mi podal. Zahledala jsem v hlavě, jak se řekne "děkuji" a vypadlo ze mě něco jako "Ďjakuji", Víťa měl radost, že jsem něco řekla a děda mi odpověděl úsměvem.
Nasedli jsme do auta a jeli jsme
.
M- Víťo co jsem to dostala?
V- Řekl bych, že je to karbovanec, děda ti jeden dal, protože si myslí že to bude mít jednou cenu, byla to dočasná měna někdy v devadesátých letech, když se přecházelo z rublu na hřivnu.
M- Ty seš nějak moc chytrej.

Zasmála jsem se mu.

V- To víš, jsem doma.

A zadíval se z okna, jako kdyby dobrovolně jel z ráje do pekla...

Nu a tady bych to zase usekla. Chci se omluvit, ale nestíhám psát kapitoly tak často, nemám zase tolik času, takže teď pravděpodobně bude vycházet jedna kapitola týdně, když bude více času, tak dvě. Chtěla bych poděkovat julintaa7645 za pomoc při téhle kapitole a při příští se můžete těšit na další "spolupráci". Moc bych Vám zároveň chtěla poděkovat za moje umístění v různých kategoriích a za všechno podporu, kterou od Vás dostávám. Uvidíme se u další kapitoly, zatím se mějte.