Já a Vitaa [dokončeno]

*10*

*pokračování*

*pohled Víti*

Co? Odepsala mi "Záchod"? Aha... asi jsem to pochopil, rychle jsem vyběhl na dámský záchod.

V- Bože! Co se stalo! Kde jsou!
M- Odešly... já nevím... jdeme pryč... já se bojím...
V- Ano, jdeme hned pryč, až budeš doma v bezpečí přijdu si to s nimi vyřešit!
M- Víťo... je to obrovská přesila, nevíš co si můžou vymyslet.
V- Nebudeme to řešit tady, jdeme rychle domů!

Pomohl jsem Monice na nohy, vzal ji kolem pasu a chtěl otevřít dveře. Ale místo toho nějaký kulturista vrazil do dveří a oba nás skolil na zem. Jestli si ty holčiny dobře pamatuju, tak to byla Sára se Sabinou. Přivedly si s sebou nějakého namakaného týpka... možná má Monika pravdu. Dokážou si vymyslet cokoliv...

(S- Sára, Sa- Sabina, V- Víťa, M- Monika, T- Tonda(ten kulturista))

S- Tojsi moc daleko s tím tvým kurevníkem nedošla!
Sa- Máme pomocníka, abys věděla, že nás se máš bát vždycky!
T- Takový trasořitky? Však tomu dám jednu pěstí a je po něm!
V- Vy si nemáte na nás co dovolovat! Jdeme pryč a vy se k nám už nepřibližujte!
T- Hned jak si to s tebou vyřídím, můžeš jít pryč!
S- Jestli to teda zvládneš!
Sa- Moniko, vypadni, jdeš teď s náma!
M- Nikam nejdu, jsem tu s ním!

*pak Tonda vzal Moniku a vyrazil ji z dveří*

T- Tak co ty debílku? Jednu dostaneš a vypadneš odtud. Jasný? A už žádný problémy, holky mi to vždycky řeknou a já to budu řešit!
V- Žádný problémy nemám! Nevím, co po nás pořád chcete!
T- Nebudeme to řešit, jednu ti dám a jdu pryč!

Dal mi pořádnou ránu, chvíli jsem byl v bezvědomí a pak jsem si uvědomil, že vlastně nevím kde je Monika. Vyplazil jsem se ze záchodů a šel ji hledat. Nikde nebyla, tak jsem jí zavolal.

V- Moniko, kde jsi?
M- Jsem v popelnici za klubem, dostaly mě, byla jsem v bezvědomí, a zavřely mě sem, nemůžu se dostat ven, ale nechoď se...

Položil jsem to. Rychle jsem vyběhl za klub. A začal křičet její jméno.

V- Monikoooooo!
M- Víťo, tady jsem, pojď sem rychle!

Jo, našel jsem ji, musím přiznat, že teď se bojím i já.

V- Musíme rychle domů, snad už je nepotkáme.
M- Ano, půjdeme nejrušnějšími ulicemi, ať máme bezpečnou cestu.
V- Rychle, půjdem co nejrychleji, ať jsme už doma.

*doma*

M- Konečně doma, v bezpečí...

A objala mě, v tom objetí jsme zůstali několik minut, než jsme se vzpamatovali.

M- Musíme se nějak ošetřit, takhle zůstat nemůžeme.
V- Souhlasím, jdeme na to.

*po 30 minutách*

M- Je to hotový, snad se nám to rychle zahojí.
V- Snad jo, jdeme si už ale radši lehnout.

Tak jsem se dokopala k další kapitole hned dneska, docela mě to baví, ale jak říkám, není moc času. Líbí se Vám děj? Teď čekejte i zajímavější děj, mám dost nápadů. Jen je zrealizovat. Brzo se snad těšte na další kapitolu a děkuji všem za podporu, hvězdičky, přečtení a všeho ostatního, co tady jde, díky.