Já a Vitaa [dokončeno]

*26*

A zadíval se z okna, jako kdyby dobrovolně jel z ráje do pekla...

M- Víťo?
V- Hm?
M- Jak se vlastně jmenují babi s dědou?
V- Babička je Vania a děda Oleg.
M- Vania? To je zajímavý jméno.

Na to mi už nic neřekl. Celou cestu se tvářil smutně, ale když zastavil před jejich domem... tak smutný výraz v tváři jsem u něj ještě neviděla.

V- Zůstaň v autě prosím.
M- Co... proč?
V- Radši tu buď.

Všimla jsem si, pravděpodobně babičky, jak kouká z okna. Už od té doby, co jsme tu zastavili. Také se netvářila moc nadšeně. Spíš arogantně a naštvaně. Když si Víťa stoupl před "vrátka", děda vyběhl z konce zahrady. Byl naštvaný. Když ho babička zahlédla šla také ven. Z té situace jsem se necítila dobře. Čekala jsem, že je to jen můj vnitřní pocit, a že se začnou vítat a budu moct na tuhle myšlenku zapomenout. Ale když babička přišla k vrátkům, začala na něj křičet, samozřejmě nemám tušení co, ale křik jsem poznala hned. Přesedla jsem si na místo řidiče, abych na ně lépe viděla. Babička na něj hystericky křičela a když se tam dostal i děda, Víťa dostal pěstí. Nečekala jsem, že to bude taková rána, skolil ho na zem. V tu chvíli jsem se necítila ani trochu komfortně.  Podívala jsem se doprava. Ze zahrady se díval soused. Také se díval na jejich hádku. Ale nevšímal si jí dokud Víťa nedostal ránu. V hloubi duše jsem si přála, aby je od sebe rozrhl. Víťa měl k dědovi až moc velkou autoritu, na to, aby ho udeřil, takže se jen snažil bránit. Babička pořád něco křičela, mně už bylo do breku. Poté děda Víťu nechal, čekala jsem že bude konec. Ale on se vrátil se železnou trubkou. V tu chvíli soused vystartoval na pomoc. Víťa stačil schytat ránu do boku. Pán soused byl takový docela namakaný čtyřicátník, a dědy s trubkou se nebál, něco na Víťu křikl a pak se začal věnovat dědovi. Víťa se podíval na mě do auta a naznačil, že budu řídit. Dobelhal se na místo spolujezdce a akorát za sebou zavřel dveře.

V- Jeď.

Byla jsem v šoku, z toho, jak vypadal, jsem začala brečet a nebyla jsem schopná ani odpovědi.

V- Jeď!

Tímhle mě Víťa vytrhl z tranzu a já vyjela.

M- C... co se stalo?
V- Oni jsou hrozně pověrčiví.
M- Pořád asi nechápu.
V- Mamka jim volala... kvůli našemu vztahu a řekla jim tu tvoji příhodu z puberty. Vzali to špatně a myslí si, že spolu nemáme být. Víš, jako kdyby tě vyšší moc osvobodila z lásky ke mně a ty jsi ji potom zradila.
M- Počkat, nejsme teď v pohádce?
V- Nedělej si z toho srandu prosím, oni jsou tím posedlí. A když si mamka našla taťku, také z toho nebyli šťastní, protože když byl v našem věku, tak s kamarády pašoval cigarety na Slovensko, ale jen párkrát, aby měli peníze na jídlo, nebyla tady zrovna dobrá situace. A oni to vzali také tak špatně.

M- To mě mrzí.
V- Asi toho měli už dost.
M- A jaký je tedy plán teď?
V- Půl hodiny cesty je tady město, chvíli si tam odpočineme, mám plán.
M- Dobře.

Dorazili jsme do města Zoločiv. Víťa byl celkem zřízený, bylo mi ho líto. Zastavili jsme se v malém hotelu na náměstí. Sehnala jsem něco k obědu a on se zatím snažil nějak ošetřit. Dali jsme si jídlo, netuším co to bylo, ale vypadalo to dobře. Pak jsme si povídali o dnešní situaci. Asi v šest hodin Víťa usnul a spal až do rána. Já jsem pořád o dnešku přemýšlela, nedalo mi to spát.
Ráno Víťa vypadal, jako kdyby se z toho vyspal. Byl zase čilý a říkal, že vyrazíme na výlet. Neřekl ale kam.

*v autě*

M- Kam teda jedem?
V- Neřeknu, nech se překvapit. Jo a vlastně ještě jednu věc musím vyřešit, vytoč mi prosím strejdu. Mám ho tam jako Dmytro.
M- Jo, máš ho tam.

Začali se bavit ukrajinsky, nevěnovala jsem tomu moc pozornosti, ale asi jsem věděla o čem je řeč. Měli jsme přijet dříve.

M- Víťo? Proč jsme tam vlastně jezdili, když jsi tohle věděl?
V- Já jsem čekal že jim to vysvětlím. Ale oni asi už o nic nestojí.

Nechtěl se o tom už bavit. Nikdy jsem se o tom už ani nehodlala bavit. Víťa říkal, že před sebou máme dvě a půl hodiny cesty. Ze včerejška jsem byla celkem unavená, celou cestu jsem zaspala.

V- Zlato, jsme tu.
M- Co? Už?
V- Jo, už.

A začal se smát. S vážným výrazem v tváři mě vzal za ruku a šli jsme do nějakého lesa. Šli jsme po vlakových kolejích, jen jsme se drželi za ruce a užívali si tu nádheru. Ze stromů, keřů a různých porostů kolem, byl vytvořený takový tunel. Vypadalo to úchvatně. Po pár minutách cesty se Víťa zastavil a stoupl si přede mě. Chytl mě za ruce a hluboce se mi podíval do očí.

V- Те, що я відчуваю до вас, ніколи не зміниться. [Te, sucho ya vidchuvayu do vas, nikoly ne zminyt'sya.]

(pozn. autorky: Máte tu i text v češtině, ať si počtete, vím, že asi většina z Vás neumí azbuku.)

M- Co to znamená?
V- Nikdy se nezmění to, co k tobě cítím.
M- Miluju tě.

Popravdě mi vyrazil dech, tím co vymyslel, nemohla jsem se zmohnout na nic víc, než miluju tě. Poté mě dlouze políbil. Dál jsme se procházeli tím tunelem a já měla v hlavě pořád jeden a ten samý moment. Věděla jsem, že je to romantik, ale nečekala jsem, že dokáže vymyslet něco takového i po tom, co se včera stalo.
Někdy okolo čtvrté jsme dorazili zpět k autu.

M- Teď tedy jedeme k strýci?
V- Jo, přesně tak.
M- A tam budeme kdy?
V- Okolo půl osmé. Asi mě budeš muset potom vystřídat, dneska už jsem toho najel dost.

Po pár minutách cesty mi došlo, že jsme si solidně zajeli. Zajímal by mě Víťův důvod, když v okolí muselo být určitě něco blíž než tohle, ale tomi bude asi nadobro neznámo.
Zhruba v půlce cesty jsme zastavili na benzínce, dotankovali a já řídila zbytek cesty. Víťa se zatím prospal. Měla jsem navigaci, takže jsem ho ani nepotřebovala.
Jak řekl Víťa, v půl osmé jsme byli na místě.
Ze zahrady hned vyběhl usměvavý chlap s otevřenou náručí. Přichystal nám jídlo a s úsměvem ne tváři se s Víťou bavil celý večer. Vlastně i trochu se mnou, když se Víťova mamka učila česky, tak něco také pochytil. A s pomocí Víti, jsme si dobře popovídali.
Spát jsme šli brzy, oba jsme byli z řízení unavení a na zítřek jsme potřebovali energii.

Omlouvám se, že vyšla kapitola za takovou dobu, prvně jsem část prázdnin nebyla doma a pak měl Wattpad nějaký výpadek a nešlo mi psát. Takhle bych se asi vymluvila. Chtěla jsem nacpat dvě věci do jedné kapitoly, tak doufám, že se u ní nenudíte, a nebo jestli Vám něco nevyhovuje. Když tak dejte vědět v komentářích. Zároveň doufám, že Vám to nepřijde přeplácané. Ale vyjádřete se Vy, v komentářích. Také bych chtěla poděkovat julintaa7645, za pomoc u této kapitoly. Děkuji i Vám všem, za podporu, kterou dostávám, všeho si moc vážím. Mějte se a uvidíme se u další kapitoly.