Já a Vitaa [dokončeno]

*28*

*pohled Moniky*

Samozřejmě, že já jsem jen přihlížela na jejich konverzaci. Samozřejmě, že jsem čekala, až mi Víťa přetlumočí co se děje. Ale při této situaci by i slepý poznal, že se něco děje. Tak abych tam nestála, jako s prominutím blbec, tak jsem si sedla vedle strýce a vzala ho za ruku, mezitím jsem sledovala Víťu, který měl také slzy na krajíčku, ale neměla jsem odvahu se na nic zeptat. Po chvilce, která pocitově trvala několik minut, se strýc zvedl a odešel do domu, tak jsem se podívala tázavým pohledem na Víťu.

V- Elena, moje sestřenice, už ji diagnostikovali...
M- A?
V- Má obrnu.

Na více jsem se ani ptát nemusela, vlastně ani nemohla. Já jsem z toho měla šok a Víťovi už také ukápla slzička. Zvedla jsem se z lavičky a obejmuli jsme se. Takto jsme tam stáli dlouho dobu a nám oběma šrotovala v hlavě nynější situace.

M- A co se teď bude dít?
V- Nevím, promluvím se strýcem, počkáš zatím v kuchyni? Ať tam na nás nemusíš koukat.
M- Jo, to je dobrej nápad.

*pohled Víti*

Tušil jsem, kde bude, a ani jsem se nemýlil. Seděl na posteli ve své ložnici, z cigarety pomalu zbýval jen nedopalek a oči plné slz a bolesti. Sám jsem nevěděl, jak mu pomoct, šel jsem jen improvizovat.

*pohled Moniky*

Byli tam spolu snad půl hodiny, neměla jsem vůbec v plánu jít za nimi. Potřebovala jsem se odreagovat, zavolala jsem babičce Růženě. Povídala mi různé novinky z jejich vesnice, já jsem jí zase vykládala ty radostné zážitky odsud. K těm špatným jsme se vůbec nedostaly, to bylo i v plánu.
Když jsme se loučili, na obrazovce se mi ukázalo, že jsme spolu mluvili skoro třičtvrtě hodiny. A co se asi tak mohlo stát za třičtvrtě hodiny dvěma Ukrajincům bez dohledu?
Vešla jsem do ložnice a už před dveřmi mě plácla přes nos silná vůně Vodky. Docela dobře si umím domýšlet situace, a většinou se trefím. Víťa byl pořád špatný ze zjištění matčiny nemoci. Strýci to musel říct, jeho taťka nechtěl brát mamku na Ukrajinu, aby viděla znovu jak se kvůli tomu někdo trápí. Strýc byl špatný z nemoci jeho dcery.
Když jsem otevřela dveře, na zemi se už válela jedna prázdná flaška a druhou držel strýc zrovna u úst. Tohle by mě ani tolik nezarazilo, ale...
Víťa měl v ruce zapálenou cigaretu. Oba měli ubrečené oči, byl to pohled na dvě trosky. Začala jsem hned brečet a musela jsem odejít. Snad deset minut jsem se uklidňovala v kuchyni. Vůbec jsem nevěděla jak reagovat, co mám dělat.
Začala jsem zase improvizovat, vešla jsem znovu dovnitř a sebrala Víťovi cigaretu z ruky. Neměla jsem při pohledu na ty dva ani nejmenší sílu křičet, nebo být agresivní, prostě to nešlo. Strýc na mě začal mluvit, ale neměla jsem vůbec tušení co. Celkově jsem ho ignorovala. Víťa byl úplně na mol, nebyl zvyklý pít. Vzala jsem ho za ruku a zvedla. Samozřejmě, v tomto stavu rovnováha moc neslouží, takže se hned složil na zem. Jen tak tak se nebouchl do hlavy o roh skříně. Při druhém pokusu jsem ho vzala za obě ruce a zvedla alespoň ze zad. Opřel se o skříň a po dlouhé přestávce, která samozřejmě musela následovat po takovém výkonu, se mi povedlo ho dostat na nohy. Všechnu energii a námahu jsem investovala do udržení Víti na nohou. Zvládla jsem ho odvést do kuchyně, kde se posadil na lavici a potřeboval další přestávku. Zašla jsem zatím za strýcem a uklidila nepořádek, který stihli udělat za pár desítek minut. Poté jsem strýce uložila do postele a přikryla, ani neměl hlavu na polštáři a byl tuhý. Na to, jak je vždy ukecaný, tak mi na moje gesta nic neříkal. To mě hodně překvapilo.
Popravdě jsem nevěděla co dělat s Víťou, dostat ho po schodech nahoru mi připadalo nemožné. Ale nic moc jiného mi nezbývalo.
Vrátila jsem se tedy zpátky k němu a postavila ho na nohy. Dala jsem si jeho ruku okolo krku a šnečí rychlostí jsme se dostávali k schodům. Po několika minutách jsme stáli před postelí v horním patře. Opravdu netuším jak se mi to mohlo povést. Za trochu náznaku úsměvu v mé tváři mohl výsledek této úspěšné práce. Položila jsem ho do postele a svlékla ho. Myslela jsem, že usnul, tak jsem si vzala mobil a projížděla bezmyšlenkovitě instagram. Neměla jsem teď ani trochu síly, abych přemýšlela nad tím, co se dnes stalo. Vůbec jsem to nemohla pochopit a zároveň nechtěla přemýšlet.

V- Mmmh...

Nad tímto zvukem jsem hned zbystřila, podívala jsem se směrem postele a čekala co bude.

V- Pojď *škyt* ke mně *škyt* prosím.

Nevěděla jsem co mám odpovědět, zvedla jsem se ze židle a zamířila za Víťou.
Překulil se na záda a rukou naznačil abych si k němu lehla. A to jsem udělala. Přitiskl mě k sobě a zhluboka se nadechl.

V- Víš, *škyt* jak moc tě *škyt* miluju?
M- Já tě taky miluju.

Tenhle stav znám, člověk se opije a je upřímný. Zahřálo mě u srdce když tohle řekl.

V- Nikdy tě nechci *škyt* ztratit, budeš tu se *škyt* mnou pořád?
M- Samozřejmě, jsi pro mě nejdůležitější člověk.
V- Jsem *škyt* hrozně unavený *škyt* můžeme jít *škyt* spát?
M- Jo, určitě.

Bylo sice pět hodin odpoledne, ale upřímně, z tohodle objetí se mi vůbec nechtělo ven a vyhnout se znovu přemýšlení o dnešku mi přišlo jako skvělé řešení. Překvapivě jsem do pár minut usnula.
Probudil mě sýpavý kašel Víti. Podívala jsem se na mobil a zjistila, že je devět hodin večer.

V- Mám okno.
M- No to naprosto chápu.
V- Co se stalo? Proč jsi taková?
M- Co se stalo?! Zlili jste se se strýcem, kouřil jsi a ty se mě ještě zeptáš, co se stalo?!
V- Zlato, já si to opravdu nepamatuju, omlouvám se.

Celkem jsem na něj vyjela, nevím proč, ale už jsem se nemohla udržet. Po tom, co se mi omlouvil, jsem se rozbrečela, bylo toho už na mě moc.
Víťa mě objal a dal mi pusu na čelo. Měl také vlhké oči, bylo mu to též líto.

V- Lásko, já se opravdu omlouvám, vím, že to ale asi nemůžu napravit.
M- To je v pořádku.

Víc jsem ze sebe nemohla vytlačit. Oba jsme pořád měli slzy v očích, ale ani jeden z nás neměl sílu něco říct. Po pár minutách Víťa promluvil.

V- Probereme to ráno, co říkáš?
M- To je asi nejlepší nápad.
V- A co strýc?
M- Uložila jsem ho, snad spí.
V- Děkuju zlato, dobrou noc.
M- Dobrou noc.

Mám pro Vás pár věcí, které potřebuji říct.
1) Chtěla bych vyzdvihnout příběh od xxx_Lia27_xxx , nesoucí název "Never say never", je to začínající fanfikce na Vituu, takže pokud budete mít pár minut navíc, můžete se na něj mrknout.
2) Pokud by mezi Vámi byl někdo s dobrou češtinou, kdo by byl ochotný mi pomoct s korekcí celé knížky (i s budoucími kapitolami), budu ráda, když se mi ozvete do zpráv, poté Vám o tom můžu říct víc.
3) Nerada tu "žebrám", ale pokud se Vám moje tvorba líbí, dejte follow, protože chystám nové knížky, neřeknu Vám kdy budou, ale pravděpodobně budou, je to na Vás.
Omlouvám se, že dlouho nebyla kapitola, ale nebyla jsem teď pár dní doma, a nebyl čas.
Snad je to všechno.
Děkuju moc za všechnu podporu, a dneska to už nebudu okecávat, mějte se hezky.