Já a Vitaa [dokončeno]

*20*

Oba odešli do obýváku a zavřeli za sebou dveře. Asi nemám nic slyšet.

Sedla jsem si k Víťovi na postel a jen jsem čekala...
Mohli tam být zavření asi třičtvrtě hodiny a Víťa za mnou přišel.
"Už jsem v pohodě." oznámil Víťa, chvíli jsem se na něj překvapeně dívala. Potom se na mě usmál a já mu se slzami štěstí skočila okolo krku. "Děkuji." zašeptala jsem.
Dlouhou chvíli jsme seděli v objetí na jeho posteli... oba jsme byli šťastní, že se to vyřešilo, jeho rodiče byli šťastní, všichni jsme byli šťastní. Pořád mi vrtá hlavou, jak to mohli takhle rychle vyřešit.
Najednou to ticho přerušilo vyzvánění mého mobilu. "Promiň Víťo, někdo mi volá.", odešla jsem na chodbu a hovor vzala. Byla to babička z matčiny strany. Hned mi došlo co se stalo... moje mamka... určitě jí volala. Taky, že to tak bylo, vyptávala se mě na to, musíme to prarodičům vysvětlit. "Babi, ještě ti zavolám, s Víťou se u vás zastavíme a všechno ti řekněme, jo?".
Přiběhla jsem k Víťovi do pokoje a hned to na něj vyklopila. "Víťo, mamka volala mé babičce, respektive své matce a řekla jí její verzi, babička byla docela vyděšená, musíme se u ní stavit." vyhrkla jsem na Víťu. "Já se z ní fakt zvencnu... no stejnak, zítra budeme odjíždět, to jsem ti vlastně ještě neříkal." oznámil Víťa. "Budeme se u nich muset stavit, a stavíme se i u mých druhých prarodičů, půjdu to domluvit." řekla jsem, jako hotovu věc.
Šla jsem zase na chodbu zavolat babičce Růženě, domluvili jsme se, že se tam stavíme druhý den na oběd. S dědou Václavem budou určitě rádi a vysvětlíme jim tu nepříjemnost.
Potom jsem zavolala i babičce Marii, nebydlí daleko a budeme s Víťou rádi, když to vyřešíme co nejdříve. Babička se vším souhlasila, stavíme se na kafe a babička Marie i děda Pavel se na nás budou těšit.
Chtěla jsem jít za Víťou zpátky do pokoje, ale on tam nebyl. Abych řekla pravdu, vůbec jsem si nevšimla, že prošel. Šla jsem dolů do kuchyně, kde paní Kresanová krájela okurku, papriku a další zeleninu. "Co děláte? Chcete pomoct?" zeptala jsem se. "Víťa ti neřekl, že budeme grilovat? Můžeš vzít ven tenhle tác." řekla paní Kresanová a ukázala na jídelní stůl, kde byl položený tác s masem, vzala jsem ho a šla na zahradu. "Pane Kresane, tady máte maso." řekla jsem a podala mu tác. Za chvíli přišla i paní Kresanová a všichni jsme se pořádně najedli.
"Bylo to moc dobré, děkuji." pochválila jsem Víťovi rodiče "Ale teď už bych šla spát, jsem přejedená a unavená, omlouvám se." "To je v pořádku Moniko, jen běžte." řekl Víťův taťka a já s Víťou jsme odešli.
Hned jsme usnuli.
Ráno jsme se brzy vzbudili a dali si snídani s Víťovi rodiči. Poté jsme se loučili než jsme vyrazili na cestu k babičce Růženě s dědou Václavem.
"Jsem zvědav, kdy se zase uvidíme." řekl pan Kresan zamýšleně, "Brzy!" vyhrkl Víťa rychle jako odpověď. Nevím, co má v plánu, ale tohle znělo jako nějaká tajnost. Až mě to donutilo nad tím při cestě k prarodičům přemýšlet. "Víťo, tady do leva a budeme tam, ten žlutej barák." směrovala jsem Víťu. "Jasný, vidím." odpověděl Víťa.
Zastavili jsme před tím žlutým domem a já jsem natěšeně zazvonila.
"Už běžím!" zavolala babička.
"Ahoj holčičko moje, moc ráda tě vidím. Václave! Pojď jsem, už jsou tady!" babička byla hodně ráda, že nás viděla. Mezitím přiběhl i děda "Ahoj babi a dědo, tohle je můj přítel, říkejte mu Víťo. Víťo, tohle je babička Růžena, babi, tohle je můj přítel Víťa, Víťo, tohle je můj děda Václav, dědo, tohle je můj přítel Víťa" nějak tak jsem je všechny se sebou seznámila.
Babička nám připravila kachnu, společně jsme se najedli, a při obědě jsme jim i všechno vysvětlili. Oba se tvářili, že radši věří nám, protože jsme to vysvětlovali bez dávky hysterie. Potom jsme si ještě popovídali, ale museli jsme se omluvit a jet dál, k druhým prarodičům, abychom to všechno stihli do večera.
"Tak Víťo, první "checkpoint" za náma, co na ně říkáš?" optala jsem se vtipně. "Jsou moc milí, rád jsem je poznal, ale bylo to moc na rychlo." odpověděl Víťa. "Pravda." odvětila jsem.
"Tak Víťo, jsme tu." Prarodiče nemají zvonek, takže jsem křikla na zahradu a oba dva hned přiběhli nás přivítat.
Všechny jsem navzájem představila, dali jsme si kafe a dnes už podruhé, převyprávěli celý příběh. Oba se divili, jak mohla moje matka začít házet takovou "špínu".
Dnešek byl docela zajímavý den, Víťa poznal prarodiče z obou stran, s nikým z nich nemá žádný problém. Ví, co mají vědět a teď, navečer už jedeme domů abychom si odpočinuli.
Bylo už šero, když jsme přijeli domů a já hned padla únavou z náročného dne. Ještě než jsem usnula, tak jsem slyšela, jak Víťa něco dělá, asi ještě pracoval.

Pokud máte ještě čas navíc, přečtěte si tohle, prosím.

Symbolicky jsem se vrátila po měsíci s trochu delší kapitolou. A mám Vám toho fakt hodně co říct. Začneme třeba tím, že se Vám chci omluvit, že jsem tu tak dlouho nebyla. Měla jsem toho poslední dobou hodně a psát do toho knížku, by už nešlo stihnout. Neříkám, že teď mám nějak extra moc času, ale budu se snažit vydávat častěji. Zadruhé, Vám chci poděkovat za skoro 2k přečtení za tu dobu, co jsem tu nebyla, nechápu to... děkuji moc! Zatřetí, jak jste si asi všimli, tak tahle kapitola je napsaná trochu jinak, a chci abyste se vyjádřili v komentářích, jestli se Vám to líbí víc takhle, nebo jak to bylo do teď.
Psaní 1. způsobem (psaní doposud):
-častěji kapitoly
-pro mě méně práce
Psaní 2. způsobem (tato kapitola):
-kapitoly by vycházely méně často
-pro mě více práce a zkrátka je to na mě moc náročné
-méně přímé řeči, takže pro mě těžší vyjádření
Budu ráda když vyjádříte svůj názor v komentářích.
Potom bych se ještě chtěla omluvit, že události v této kapitole nejsou rozvinuté, ale chtěla jsem tohle dát do jedné kapitoly, a už se mi to nechtělo rozepisovat, ale vynahradím to u jiné kapitoly!
(pokud jste dočetli až sem, napište do komentářů lanýž xd)
Snad jsem Vám řekla všechno, pokud ne, tak Vám to řeknu u další kapitoly, která snad vyjde co nejdříve, mějte se.