Já a Vitaa [dokončeno]

*7*

*pohled Moniky*

První den prázdnin za námi, ale co je mnohem lepší? Že mám za tři dny narozeniny. Nevím, jestli o tom Víťa ví, ale jak by se to asi dozvěděl, když já jsem mu to neříkala? Uvidíme, třeba to ví, necháme se překvapit.
Ty tři dny, než jsem měla narozeniny, jsme jen chodili na procházky po okolí a já Víťovi ukazovala "krásy" naší přírody.

*den mých narozenin*

*pohled Víti*

Samozřejmě, že vím, že má narozeniny, připravil jsem si pro ni speciální překvapení, no, spíš, hodně překvapení, co nám zaberou celý den. A jak jsem to zjistil? Přeci Facebook, ale radši jsem si to ověřil u jejích kamarádů. Kdybych se netrefil, byla by to docela potupa, ale co, jdeme na to. Nechal jsem upéct dort, ale víc zatím neřeknu, nechte se překvapit.

*ráno, v den narozenin*

V- Lásko, vstávej, je den D.
M- Ty sis vzpomněl? To je zlatý.
V- Mám pro tebe dárek, pojď se podívat, máme nabitý celý den.
M- Už letím!

*pohled Moniky*

On... on mi objednal obrovský dort, je blázen, ten dort je nádherný. Mám ráda taky čokoládu, takže byl celý čokoládový a nahoře byly rozpůlené kinder vajíčka.

M- Ty jsi blázen!
V- Pro tebe všechno.

Skočila jsem mu okolo krku. Na nic víc jsem se nezmohla.

*pohled Víti*

V- Tohle ještě není všechno! Sbal si plavky a následuj mě!
M- Ty jsi dokonalý!

Počkal jsem, až se převlékla a sbalila si věci, po chvíli byla hotová a nastoupili jsme do auta.

M- Kam jedeme?
V- Nech se překvapit.
M- To je nejlepší den!

*cca po hodině cesty autem*

M- Ty jsi blázen!

(Dneska mě bláznem nazvala už podruhé.)

Nic jsem neodpovídal.
Stáli jsme před aquaparkem v Praze.

V- Tak jdeme ne? Ať si to pořádně užijeme!
M- Já z tebe dneska fakt nemůžu!

Měli jsme vstupné na dvě hodiny, nebylo to moc, ale nevěděl jsem, jak ji to bude bavit.
Rychle jsme se převlékli a "naběhli" do areálu.

V- Tak kam jdeme prvně?
M- Prý tady mají nejdelší tobogán v Česku, jdeme na něj!
V- Super!

Sklouzli jsme se po tobogánu, tedy nejdelšímu tobogánu v Česku.

M- Ani bych neřekla, že by Češi dokázali něco takovýho!

*oba jsme se tomu zasmáli*

Zkusili jsme asi všechny tobogány, byla to sranda.

V- Hele, tady jsme ještě nebyli!
M- Ty seš jak malý dítě!
V- Tak a teď jsme zkusili už opravdu všechny tobogány.
M- To není možný, ale co budeme dělat teď?
V- Máme posledních 20 minut, můžeme jít třeba do vířivky.
M- Super, aspoň si kapku odpočineme.

*ve vířivce*

M- Víťo, to není možný, co všechno pro mě děláš. Ne jenom o mých narozeninách, ale pořád, miluju tě.
V- Já tebe.

To ale ještě Monika nevěděla, že tohle není všechno, však odjíždíme ve tři, ve čtyři budeme doma a to není žádná možnost, že by oslava 18. narozenin končila ve čtyři hodiny!
Museli jsme už pryč, vypršela nám vstupenka.

*v autě*

M- Víťo, moc ti děkuji za dnešek.

Jen jsem se usmál, však víte proč.

*doma*

Vzal jsem tašku s věcmi a pobídl Moniku, aby šla jako první ke mně do bytu. Asi čekala, že bude konec všech překvapení a dárků, ale jen čekala, to bych nebyl já.
Vešla dovnitř, ničeho si nevšimla, ale šla do kuchyně, kde byla na stole velká kytice růží. Těch růží bylo přesně 18., ale vedle byla ještě obálka.

M- Víťo, tohle už fakt není možný, nechtěl bys s těmi překvapeními už skončit?

*zase jako ráno, mi skočila okolo krku*

Napoprvé si obálky nevšimla, ale když šla dát růže do vázy, no, tak si už všimla.

M- Víťo děláš si už se mě srandu?
V- Nedělám.

Otevřela tu obálku.

M- Víťo, tohle si nezasloužím, za co tolik darů?
V- Za to, že to tady se mnou zvládáš.

V obálce byl poukaz na řidičský průkaz. Přišlo mi to jako super dárek, když jí je osmnáct.
No, poprosil jsem sousedku, aby to tady připravila, když jsme byli pryč, všechno udělala dokonale, musím jí ještě poděkovat flaškou nějakého vína.
Teď nic neobvyklého na seznamu dne nebylo, udělali jsme si masové kuličky s bramborovou kaší. Najedli se, a protože byl už skoro večer, byl čas na další dárek.

V- Tak seš ready na další dárek?
M- Ne, nejsem, tohle už fakt bohatě stačilo!
V- Nemáš na výběr, prostě pojď!
M- Dobře, dobře, pane.

Šli jsme do klubu, když jí je 18, ať si vyzkouší, co může zažít v klubu.

*před klubem*

M- Víťo, tady jsem nikdy nebyla a chtěla jsem se sem vždycky podívat, moc děkuji.

*dala mi pusu na tvář*

Asi tři hodiny jsme si užívali v klubu, tancovali, zpívali, pili, ale zase ne moc.

*22:00*

M- Víťo, jsem z dneška už docela unavená, nepůjdeme domů?
V- Jasný.

*před domem*

M- Doufám že pro mě nemáš další překvapení, nebo mi z tebe už jebne, a neusmívej se, já tě moc dobře znám.
V- Tak když se nemůžu usmát, tak nebudu reagovat nijak!

Takže, Monika říkala že se chce živit malováním obrazů na přání. Tak jí to jdeme splnit. Poradil jsem se s malířem, který mi doporučil co mám koupit. No a teď zase moje hodná sousedka. Všechno nachystala když jsme byli v klubu. Vyšli jsme schody do bytu, a když Monika vešla do chodby a nic neviděla, oddechla si a unavená šla do mého pokoje. No a tam to bylo připravené, velký stojan, několik kvalitních štetců a barev a vím já čeho. Prostě co mi doporučil malíř, jsem nakoupil.

M- Já už nemám slov! Jedna z nejlepších sestav pro malování! Já nevím jak ti to mám oplatit!
V- Stačí, když se mnou budeš do smrti!
M- No, ale teď už ty překvapení stačí, jdeme radši spát!
V- Jak myslíš.

Zase, jako každý den, jsem přitáhl židli a notebook a pustil další epizodu 13 Reasons Why. Přitulili jsme se k sobě a koukali se.

V- Moniko? Chtěla bys ještě jedno překvapení?
M- Bože, já nevím, z dneška jsem už úpl...

Začal jsem ji líbat a opakoval se ten super pocit. Navzájem jsme se svlékli a pokračovali.

M- Byl si dokonalý, jako vždy.
V- Nápodobně.

Teď už jsem byl unavený i já. Žádné překvapení jsem už připravené neměl. Pustil jsem 13 Reasons Why a oba jsme v obejmutí usnuli.

Takže, chtěla bych Vám moc poděkovat, za 10 "přečtení", či jak se tomu říká. Neskutečně si toho vážím. Tohle můžete brát jako speciál, protože mě osobně, se tato kapitola líbí ze všech nejvíc. Doufám, že se líbí i Vám a uvidíme se u další kapitoly. Jo, ještě chci jen říct, že budu stíhat tak 1-2 kapitoly týdně, víc fakt nemůžu, prosím respektujte to a ještě jednou Vám moc děkuji!