Já a Vitaa [dokončeno]

*16*

*pohled Víti*

Tady v Koh Phi Phi, jsme měli strávit ještě tři dny, čtvrtý den, v neděli, jsme měli jet, nebo spíš plout na lodi, do města Krabi a letět zpátky do Česka. Popravdě, nedělali jsme skoro nic, jen si užívali klidu, prostě jsme vypli, abychom byli schopni pracovat. Doma budeme mít čtyři týdny na pracování, potom pojedeme na Ukrajinu, neskutečně moc se těším na svoji rodinu, v Česku jsou jen moji rodiče, na Ukrajině mám oba prarodiče a strýce, má taky ženu a dítě, ale bohužel se s nimi neuvidíme, protože v tu dobu pojedou do Ruska, kvůli mé sestřenici, má nějakou nemoc a jezdí na různé kontroly do Moskvy. Uvidíme se jenom s mým strýcem, musí být doma kvůli jejich velkému hospodářství. Po tomhle nápadu, vzít Moniku na Ukrajinu, se mi vrátily všechny vzpomínky, naposledy jsem tam byl s našima, když jsem byl ještě asi na základce, pár let už to bude. Ale nejvíc mě zarazilo, když naši řekli, že s náma jet nechtějí, nevím, proč to řekli, ale dost nad tím poslední dobou přemýšlím. Asi bych to měl nechat plavat. Rodiče budou mít určitě důvod, znám je. Budu se teď na to snažit nemyslet, jedeme si užít poslední dny dovolené.

V- Moni, vidíš ten kopec?
M- Jo, nenapadá tě ta kravina, že ne?
V- Právě teď mě napadla.
M- No to snad není možný, sklidím snídani a můžeme teda vyrazit.
V- Jdu ti pomoct.

*v 9:00*

M- Myslím, že jsme připraveni.
V- Taky bych řekl.
M- Víš co je docela bláznivý?
V- Hm?
M- Je to docela velký kopec, nic o něm nevíme a přesto tam lezeme.
V- Nevypadá to na žádný Everest, jen delší procházka.
M- Víťo dneska se mi nějak nezdáš, stalo se něco?
V- Já ti to řeknu, trápí mě jedna věc. Naši řekli, že s námi na Ukrajinu nepojedou.
M- Hádám, že nevíš proč?
V- To mi právě vrtá hlavou, ale znám svoje rodiče, budou mít nějaký skvělý důvod, který všechno zachrání, a nebo chystají misi světa.
M- Byla bych pro to druhý. Ale Víťo,  nepřemýšlej o tom, užijeme si dovolenou, až budeme v Česku tak navštívíme tvoje rodiče a popovídáme si o tom, ju?
V- Viděl bych to podobně.
M- To jsem ráda, tuhle dovolenou si přeci nenecháme zkazit.

*na kopci*

M- Už jen dva dny tady.
V- Hrozně to uteklo.

*pohled Moniky*

Seděli jsme si tak na kopci a koukali jsme se na moře před námi. Asi jsme oba měli hlavu plnou myšlenek, nevěděli jsme důvod rozhodnutí Víťovo rodičů. Hlavou mi běhala i slova z večeře s mými rodiči. Taky Sára se Sabinou. Prostě asi všechno špatné co mě v životě potkalo. Chtělo to ven. Všechno jsem pustila ven a nechala na těchto ostrovech, byla jsem připravená s čistou hlavou přiletět zpátky do Česka.
Šli jsme zpátky dolů z kopce, abychom to stihli domů před tmou.

M- Víťo, já můžu letět domů, nahoře jsem si pročistila hlavu.
V- Já to udělal ráno, ale jen částečně, slibuju, že zítra a pozítří udělám to samé, ať jedeme domů odpočatí.
M- Viděla bych to stejně.

*pohled Víti*

Další dva dny jsem přemýšlel o mé bývalé. Byly to těžký časy, nedokázal jsem se od ní odvázat, i kdyby se mi to povedlo, nepustila by mě. Dál bych sebou nechal dobrovolně vytírat podlahu. Jsem rád, že je to pryč, oficiálně to také nechávám na těchto ostrovech. Můžeme letět domů.

....................cesta na letiště..................

Nevím co bylo tohle za kapitolu, ale psala jsem ji v noci. A taky ne úplně s dobrou náladou. Napište mi na to nějaký komentář, chci vědět Váš názor a radši pro dnešní noc už nic psát nejdu, nemám z toho moc dobrý pocit. No nic, mějte se hezky, uvidíme se u další kapitoly. A samozřejmě nezapomněla jsem, ještě Vám chci poděkovat za podporu.