Já a Vitaa [dokončeno]

*37*

*pohled Moniky*

Probudila jsem se celkem pozdě. Nikdo mě neobjímal. Byla jsem sama v pokoji.
Normálně se tohle nestává, nebo když už stane, tak cítím vůni snídaně z kuchyně.
Vylezla jsem z postele a šla se podívat do kuchyně, nikdo tam nebyl. Na jídelním stole byl malý kousek papíru.

"Musel jsem si odskočit, odpoledne se vrátím, miluju tě."

Tohle je divné, raději mu zavolám.

*hovor s Víťou*

M- Zlato? Kde jsi?
V- Potřebuju něco zařídit, neboj se.
M- To je všechno, co mi řekneš?
V- Ano, to je všechno.
M- Tak děkuju.
V- Nemáš zač, taky tě mám rád.

Jasně, nemám se bát, ale tohle se opravdu stalo poprvé a bojím se. Teď s tím nemůžu nic dělat, zkusím se odreagovat prací.
Udělala jsem jednu objednávku, došla si pro oběd, a poté začala pracovat na další.
Byla jsem zamyšlená, když v tu ránu jsem slyšela zvuk klíčí ve dveřích. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla.

V- Ahoj zlato! Jsem doma!
M- Čau Víťo!

Došla jsem k němu a obejmula ho, objetí mi oplatil a dal mi pusu na čelo. Odklonila jsem se od něj, abych mu viděla do očí.

M- Můžeš mi říct, kde jsi byl?
V- To nemůžu.
M- Jsi samá tajnost, co znamenal ten papírek ze včerejška?
V- Napsal jsem to snad srozumitelně, ne?
M- Ty mě nepřestaneš nikdy překvapovat.
V- Budu jenom rád, když to tak zůstane.

Celý zbytek měsíce se choval podezřele, byl samá tajnost, kdykoliv jsem se na cokoliv zeptala, neodpověděl. Jen se kulišácky usmál a dal mi pusu.
Uběhlo pár týdnů, já z něj pořád nevymámila, kde byl 1.1. a ani co má v plánu.

V- Můžeme si promluvit prosím?
M- Celkej se bojím, ale samozřejmě.
V- Pamatuješ si první místo, kam jsi mě vzala?
M- Jasně.
V- Pamatuješ na ten den, kdy jsme se poznali, jak probíhal?
M- Jestli chceš, napíšu ti o něm knížku.
V- Dobře, jsem rád, že jsi nezapomněla.
M- To je všechno, co mi o tom řekneš? Nic víc? Další tajnosti tu na mě děláš?
V- Buď v klidu lásko, brzy už se všechno dovíš.

Poté odešel zpátky k počítači. Začal volat s Domčou, takže jsem neměla možnost se ho na cokoliv ptát.
Má to pěkně vymyšlené, vůbec netuším co chystá. Denně toho mám plnou hlavu. Ne, že bych se nemohla soustředit, byla na něj naštvaná, nebo že bych z toho byla smutná. Jen mi to hrozně vrtá hlavou, co má v plánu.
Bylo 25. února a jeho nervozita byla už na vrchu.

V- Lásko! Můžeš prosím ke mně!
M- Ano, běžím.

Došla jsem za ním k počítači a on mě pobídl, ať si k němu sednu.

V- Máš dneska ještě hodně práce?
M- Ani ne, proč?
V- Můžeme se jít projít na to místo?
M- Jaké místo?
V- To, kam jsi mě vzala když jsme se poznali.
M- Samozřejmě.

Po obědě jsme vyrazili. Cesta většinou trvá tak čtyřicet minut.

M- Už mi řekneš ty tajnosti? Trvá to už skoro dva měsíce a začínáš mě děsit.
V- Všechno se včas dozvíš, nebuď zvědavá.
M- Doufám, že už to bude brzo.
V- Dřív, než bys čekala.
M- A jak se má vůbec Domča? Nestává se často, že byste tak dlouho volali i po natáčení.
V- Má se dobře.
M- Hádám, že nemůžu vědět co jste řešili, ale zajímalo by mě, proč Dominik zařval "To si děláš prdel!", tak, že i když jsi ho měl na sluchátkách, tak jsem ho slyšela ve vedlejší místnosti.
V- To hádáš dobře, ale neboj se, už se to dozvíš.
M- Můžeme se bavit o něčem, co můžu vědět?
V- Tak třeba jak to jde s prací? Jsi spokojená?
M- Dělám práci svých snů a mám radost z toho, jak to jde.
V- Já mám radost, že jsem ti s tím mohl pomoct.
M- To ti nikdy nezapomenu.

Celou cestu jsme si povídali a drželi se za ruce. Uteklo to jako voda a byli jsme tam.
Víťa mě předešel a šel směrem k malému molu, kde jsme si spolu sedli když jsme se poprvé setkali v to odpoledne na náměstí.
Sedl si na zem, já vedle něj a chytil mě za ruku.

V- Vzpomínáš?
M- Samozřejmě, měli bychom sem chodit častěji.
V- Byl krásný den, začínalo už pořádně léto.
M- Bylo to nádherné, nikdy na to nezapomenu.
V- Právě, protože na tohle místo, tuhle chvíli i tu minulou, nikdy nezapomeneme, přišlo mi to tady jako skvělé místo, abych ti řekl o těch tajnostech.
M- To by bylo už na čase.
V- Já vím, dlouho jsem nad tím přemýšlel a jsem nervózní. Ale je na čase.
V- Můžeme se vyfotit? Ve stoje?
M- Jasně, ale, to jsou ty tajnosti?
V- Uvidíš.

Tohle byly všechny ty tajnosti? No to si snad dělá srandu...
Oba jsme se zvedli a Víťa místo telefonu vytáhl malou krabičku a...
klekl jsi na koleno...
a...

V- Vezmeš si mě?

Zase to ráda useknu v tom nejlepším.
Zase se omlouvám, že kapitola vyšla tak pozdě, ale dneska jsem měla moc nabitý den a vůbec jsem nestíhala, ale držím slib.
Děkuju Vám moc za podporu, vidíme se u další kapitoly!