Já a Vitaa [dokončeno]

*19*

tak jsem vzala za kliku a vešla,
Víťa seděl úplně vzadu, u malého stolku. Vedle sebe měl láhev vodky, vyděsilo mě, že byla z půlky prázdná. Víťa ji držel v pravé ruce a levou si podpíral hlavu. Oči měl pořád ubrečené, už jsem nevěděla co mám dělat, veškeré mé chování byla jen improvizace, nic víc, už jsem nevěděla, jak mu pomoct. Začala jsem tomu propadat i já, když jsem ho viděla, začala jsem hned brečet, nevadilo mi, že na mě všichni koukali, šlo mi jen o Víťu. Běžela jsem za ním a on na mě jen koukal, byl na mol.

M- Víťo! Co tady děláš, pojď, jdeme domů!
V- Hhh.. já...
M- Vstávej! Jdeme!

Dala jsem si Víťovu ruku za krk a snažila se s ním jít, ale šlo to těžko, byl na tom hrozně špatně. Ještěže jeho rodiče bydleli nedaleko hospody, jinak bych se k nim snad nikdy nedostala. Víťa něco mumlal, ale nic jsem mu nerozuměla, bude asi zajímavé, co na něj řeknou jeho rodiče. Už jsme došli před barák, a jeho taťka vyběhl ven.

T- Proboha Víťo, takhle ses stihl zlít za tu chvíli?

Víťa jen něco zamumlal.

T- Dej mi ho, odnesu ho do pokoje.

Šla jsem si zout boty a chtěla jsem jít za ním do pokoje. Ale jeho mamka mě ještě zastavila.

Ma- Moniko? Co s ním je?
M- Hrozně se zlil, budu s ním, než se z toho dostane.
Ma- Nečekala jsem takovou reakci, je toho na něj moc a všichni jsme už zoufalí, vůbec netuším, co s ním mám dělat.
M- Něco ještě vymyslíme, takhle ho nemůže nechat.
Ma- Budeme muset, jdi radši za ním.

Vyšla jsem schody a vešla do Víťovo pokoje, kde byl pořád jeho taťka.

T- Nechám vás tady o samotě.
M- Dobře, děkuju vám.

Víťa ležel v posteli, tak, jak ho tam pan Kresan položil. Sundala jsem mu boty, podívala jsem se mu do očí, byly pořád ubrečené, smutné, naštvané, ten pohled jsem u Víti viděla prvně. Začaly se mi zase hrnout slzy do očí, nešlo to zastavit... Víťa na mě celou dobu koukal. Nevím proč. Sundala jsem mu ještě čepici a bundu a přikryla ho peřinou. Šla jsem k oknu, opřela jsem se o parapet a koukala ven, u toho jsem brečela. Stála jsem tam asi deset minut, pak mě z transu vytrhl Víťa.

V- Hh.. Mo.. Moni?
M- Ano?
V- Hhh... Můžeš jít ke mně?
M- Jasně.

Vlezla jsem k němu do postele, obejmula jsem ho a po chvíli jsme oba usnuli. Ráno mě Víťa probudil.

V- Co se stalo?
M- Utekl jsi do hospody, opil se na mol a já tě potom našla a odtáhla domů.
V- Promiň.
M- V pohodě.
V- Není to v pohodě, jsem úplně na dně.
M- Nehodláš zase křičet?

Když jsem říkala tuhle větu, ukápla mi slza.

V- Ne, už ne, moc se omlouvám, nebreč prosím.
M- Víťo, my to zvládneme.

Vtom někdo zaklepal na dveře.

V- Ano?
Ta- Můžu dovnitř?
V- Pojď.
Ta- Víťo pojď se mnou za mamkou.
V- Dobře, Monika jde taky?
Ta- Eh, mohla bys nás prosím na chvíli omluvit?
M- Jasně, běžte.

Víťa s taťkou odešli dolů do obýváku. Zavřeli za sebou dveře do pokoje i dveře do obýváku. Asi nemám nic slyšet.

Tak zase nová kapitola, dneska o trošku kratší, ale myslím si, že to nevadí. Chci Vám neskutečně moc poděkovat za 4k přečtení, je to neuvěřitelný. Ale taky mám na Vás otázku. Koukala jsem na "statistiky", nevím jak se tomu říká, ale snad pochopíte, žebříček hodnocení v různých kategoriích podle tagů. Já mám jeden z tagů "vitaa". Pořád jsme si drželi druhé místo a najednou ze dne na den jsme se propadli na dvacáté. Nevíte, jak to funguje? Ostatně, můžeme to zase vytáhnout na vyšší příčku, nechci tu žebrat o "hvězdičky", ale udělali byste mi velikou radost. Za všechno Vám děkuju. Uvidíme se u další kapitoly, mějte se.